Zrůda 3. část

4. května 2014 v 15:34 | Ilon-Ká** |  Povídky
Ahoj,
dneska třetí a předposlední část krátké povídky Zrůda. Tahle povídka není zas až tak dobrá, ale ta poslední... No máte se na co těšit, doufám :D

3. část

Jsem pevně rozhodnuta to udělat. Chystám se rozbít všechny tyhle trofeje, které pro mého otce mají takovou cenu. Rozbiju je na tisíc kousků, jak on rozbil mě. Zaslouží si to. Zaslouží si trpět, stejně jako já jsem trpěla celé ty roky. A tohle je to nejmenší, co teď můžu udělat. To nejmenší, co si zaslouží.
Beru do ruky první pohár. Už jen pohled na něj ve mně vyvolává zlost. Jak může tak hrozný člověk dostávat poháry? To nepoznali dřív, co je to za bestii?
Trofej je velká, zlatá se stříbrným lemováním. Na cedulce, která je přilepená na podstavci, je napsáno:

První místo
Fotbal

Je těžké si představit, že můj otec býval špičkový fotbalista. Dostával nabídky ze všech možných týmů, i ze zahraničí, ale on nikdy žádnou nepřijal. Dělal to kvůli matce. V té době byl ještě hodný. Staral se o nás a nedopustil, abychom byly nešťastné. A mamka se nechtěla stěhovat. Chtěla zůstat tady, na malém městečku, kde může žít poklidný maloměstský život, klábosit s kamarádkami přes ulici, nebo pěstovat zeleninu na zahrádce. A tak otec odmítal všechny pozvánky a zůstával tu s námi.

Ale to už je dávno. Ještě předtím…

Probouzím se z neklidného spánku. Celou noc mě ruší hlasy z přízemí, které se rozléhají celým barákem. Rodiče se zase hádají, ale vypadá to, že je to tentokrát vážnější. Jeden křičí přes druhého a asi si nevzpomenou, že já tady spím. Nebo až doteď jsem spala.
Vylízám z postele, protože vím, že stejně neusnu. V tomhle hluku určitě ne. Radši půjdu zjistit, o co jde.
Bosky přecházím ke dveřím a potichu beru za kliku. Nakouknu do chodby, jestli je vzduch čistý. Nechci, aby mě tady rodiče chytili. Hned by mě poslali zpátky do postele spát. A já chci zjistit, co se děje.
Plížím se ke schodům, kde budu mít největší rozhled a vše uslyším. Jdu neviděná, neslyšená.
Hlasy se přibližují, ale stále jsou nejasné. Tatínek křičí na maminku. Nerozumím mu, ale je naštvaný. Přímo rozzuřený.
Srdce mi na chvíli vynechá. Mám z něho strach. Nechci, aby na maminku ječel. Vždy, když se tatínek naštve, vypadá jako hladový medvěd, co se chystá sníst králíčka. Bojím se, že ten králík představuje mě, nebo maminku.
Potichu docházím ke schodům a na poslední z nich si sedám. Schod je studený a zebe mě z nich celé tělo, ale chci to vydržet. Chci se dozvědět, co se tam dole děje.
Když teď sedím přímo nad nimi, rozeznávám jednotlivé věty. A z toho co slyším, se mi chce brečet.
"Jak… Jak jsi mi to mohla sakra udělat? Vždyť jsme byli šťastní. Nic nám nechybělo. Já jako debil jsem dělal všechno pro to, abys byla šťastná, a ty se mi takhle odměníš? Kvůli tobě jsem zrušil všechny nabídky práce, kupoval jsem ti dárky, kytky, naslouchal jsem ti a stejně…" hlas se tatínkovi zlomil. Ječel, ale byl smutný, zlomený.
"Dělal jsem všechno. Všechno! A ty si začneš se sousedem? S tím největším magore, co od ráno do večera leží v knížkách, a nic neví o skutečným světě? ! Jak. Jsi. Nám. To. Mohla. Udělat?!" Poslední slova trhaně odděluje a hlas mu stoupá výš a výš.
A potom uslyším vzlyk. Tatínek brečí! Chci za ním běžet a obejmout ho. Hladila bych ho po zádech tak dlouho, dokud by pro mě nevykouzlil ten jeho úsměv, kterým mě obdarovává, když je šťastný. Dala bych mu mlaskavou pusu a všechno by bylo zase v pořádku. Ale nejdu tam. Strach je větší.
A co maminka vlastně udělala, že se tatínek tak rozčiluje? Nechápu to. Slova mi nedávají smysl. Nechtějí se poskládat do vět, kterým bych rozuměla. Jsem zmatená.
"Promiň, promiň… Já za to nemůžu. Pochop, já tě miluji, ale jeho taky. On je tak romantický, a nějakým zázrakem mě taky milujeme. Ale já Vás miluji oba." Vysvětluje mamka. Říká to potichu, ale důrazně. Chce, aby to pochopil. Ale její smutek v hlase nejde zamaskovat a celý efekt zdánlivého klidu se bortí. Maminka ví, že to nemá cenu. Nevysvětlí mu to a rezignuje.
A potom to uslyším. Zvuk, který nikdy nadosmrti nezapomenu.
Zvuk pěsti, která dopadla na čelist.
Domem se rozléhá křik. Bolestné steny se vzteklými výkřiky se spojují do jednoho. Křičí maminka. Křičí tatínek. A ozývají se další a další rány.
Utíkám do pokoje. Rychle a je mi jedno, jestli jsem potichu. Potřebovala jsem utéct, daleko od této noční můry. Ale zvuky mě doprovázely až do pokoje. I za zavřenými dveřmi byly slyšet steny mamky.
Nechtěla jsem si přiznat, že se to stalo. Tohle přece musí být sen. Jen sen.
Ale věděla jsem pravdu. Můj tatínek, kterého jsem měla tak ráda, mlátil maminku. Bil ji a jí to bolelo!

Omráčeně jsem zatřepala hlavou. Teď se nemůžu nechat rozptylovat vzpomínkami na dny, kdy se mi zhroutil svět. Ne. Teď mám před sebou důležitý úkol, který hodlám splnit na jedničku.
Zhluboka se nadechnu a vydechnu.
Rozmáchnu se a vší silou, kterou v těle najdu, mrštím pohárem o protější stěnu. Kousky plastu se tříští a rozlétají se po celém pokoji.
Ten pocit, když vidím, jak jeho nejdražší věc je zničena mou rukou, je nepopsatelný.
Beru do ruky další. Napřahuji ruku a házím. Pohár dopadá na zem a střepy lítají po ložnici hlava nehlava.
Další a další poháry. Všechny je postupně beru do ruky a vši silou je házím po věcech v ložnici. Musím toho zničit co nejvíc.
Zjišťuji, že mě to baví. Baví mě si představovat místo věcí, které házím, otcovu hlavu. Mám radost z pomyšlení, že ho každý rána zabije.
Začínám se hystericky a šíleně smát. Asi jsem se zbláznila, ale ten pocit, který mě naplňuje je silnější než cokoliv, co jsem kdy zažila.
Ale hned po dalším dopadu se prudce otvírají dveře a v nich stojí on. Rozzuřený do ruda, pěsti zaťaté a v očích výraz člověk, který je odhodlaný udělat cokoliv.
Zatrnulo ve mně. Hysterický smích se mění v hrdelní zvuk, který nedokážu určit.
Jedno jsem ale určit mohla. Teď jistě umřu!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mayline Mayline | Web | 4. května 2014 v 16:57 | Reagovat

teda musím říct, že tohle je slušný psycho! :D Toho otce nesnáším a vypadá to na pěknou bitku...:)

2 Mirimë (Karolína Kahounová) Mirimë (Karolína Kahounová) | Web | 4. května 2014 v 19:51 | Reagovat

Já jsem věděla, že to takhle nakonec dopadne :-D.

Chudám holka... Jejího otce úplně nesnáším, a je divný, že se tak změnil. Už konečně vím, proč od nich máma odešla. Stejně mi přijde trochu zvláštní (v negativním smyslu slova) - svoji dceru opustí a nechá ji v rukou takového nebezpečného člověka. Holt trochu zbabělá.

Je to jako vždy krásně napsaná kapitola.

3 Calla Calla | Web | 5. května 2014 v 18:03 | Reagovat

Tahle povídka je mi v něčem nesmírně blízká..... Ten otec... řekněme, že mám podobné.. téměř stejné zážitky jako hlavní hrdinka v téhle vzpomínce (jenom v téhle kapitole a téhle vzpomínce) Takže se mi tahle kapitola dost zakousla pod kůži... Ale byla vážně skvěle napsaná. :)

4 Ella Monurová Ella Monurová | 5. května 2014 v 18:36 | Reagovat

Strašně pěkně to popisuješ.. :) Dokážu si představit, že bych tam byla:3

5 Eamane Eamane | Web | 5. května 2014 v 22:28 | Reagovat

Otac je fakt idiot. Jak se může z ideální rodinky rychle stát toto. No hrůza. Ale někdy je to bohužel i realita. Hezky napsané. Doufám, že zabije ona jeho :D

6 Casion Casion | Web | 6. května 2014 v 7:19 | Reagovat

Spomienka na takúto hádku až bitku rodičov pre malé dieťa musela byť strašná, a hoci možno jej matka pochybila, otec je aj tak debil! :D

7 Scriptie Scriptie | Web | 6. května 2014 v 18:51 | Reagovat

Panebože... to je tak... mám skoro chuť brečet, přestože tahle kapitola je plná vzteku a pomstichtivosti. Ale to nemění nic na tom, že je úžasná. Krásně napsaná, opravdu. A i když jsem minulou kapitolu nekomentovala, četla jsem ji. :)
Jinak, jsem opravdu zvědavá, co jí za to udělá. Snad ji nezabije...

8 Lexi Invicta Van der Spark Lexi Invicta Van der Spark | E-mail | Web | 8. května 2014 v 21:23 | Reagovat

KONEČNE SOM SA DOČKALA! :-D  :-D Bude ešte jedna kapitola? Povedz že áno! Prosím! TO SA NEMÔŽE TAKTO SKONČIŤ!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama