Zrůda 2. část

29. dubna 2014 v 20:13 | Ilon-Ká** |  Povídky
Ahoj,
dneska druhá část krátké povídky. První část, kterou moc lidí nečetlo můžete najít ZDE. Byla bych ráda, abyste si ji předtím, než se pustíte do tohoto přečetli. Děkuji předem.
Jinak i tahle část má podobný podtext, i když se tam začíná něco dít... A myslím, že se Vám to bude líbit :)


2, část

Probouzím se v měkké posteli a vedle sebe cítím něčí přítomnost. Ach, prosím, pane bože, ať se mi to jen zdá. Ale bohužel nezdá. Vedle mě leží otec.
Snažím se dál dýchat vyrovnaně a klidně, aby nepoznal, že jsem vzhůru, ale nejde to. Ne, když vedle sebe cítím jeho tělo přimáčknuté na moje. Nejradši bych ho vší silou skopla z postele dolů a utekla. Někam hodně daleko od něj.
"Už jsi vzhůru, zlatíčko?" zašeptá mi otec přeslazeně do ucha. Cítím jeho dech v obličeji a chce se mi z toho zvracet. Je cítit alkoholem, ale to už není žádná novinka. Chlast se stal jeho nejlepším přítelem, který nikdy, vůbec nikdy, neodchází.
Neodpovídám. Vím, že to nemá cenu. Ať udělám, co udělám, stejně to dojde ke stejnému konci, tak proč se zbytečně namáhat.
"Víš, co jsem ti říkal, o tom, co máš a nemáš dělat?" zeptal se znovu tím jeho sladkým hláskem. Dál mlčím.
Plesk
"Když se tě na něco ptám, odpovíš mi!" zařve mi do ucha, až mi v něm hlasitě zvoní.
"Ano." Zakoktám jako odpověď na jeho otázku. Chce se mi brečet. Ani ne tak bolestí, jako ponížením. Připadám si hrozně! Patří ti to, našeptává mi můj temný hlas v hlavě. A já vím, že má pravdu. Zasloužím si všechno, co mi dělají. Všechno, protože nemám právo žít. Nemám právo na nic!
"Takže si určitě pamatuješ, co jsem říkal, co bude následovat." Pronese tichým, výhružným hlasem. Vím to.
"Ano." Zašeptám. Nechci, aby mě slyšel. Nechci tady být. Nechci žít! Chci jen umřít a odejít od tohoto všeho. Od sebe! Nesnáším se, stejně tak jeho!
Otec mě začne osahávat. Jeho upocené ruce začnou přejíždět po mém nahé pokožce. Dosahují všech zákoutí a on si to užívá. Tiskne se na mě. Ne jen ruce, ale celé tělo se po mě válí a znehodnocuje mě. Špiní mě!
Silně semknu víčka a čekám. Čekám, až jeho tlusté tělo ze mě sleze a já budu mít pokoj. Tiše trpím a neopovažuji ze sebe vydat ani hlásku. Chvíli počkám… A potom bude po všem. Zase na chvíli si jeho tělo najde zábavu jinde. Jen chvíli vydržet.
Ale mučí mě to. Bolí to a já se snažím ze všech sil nevykřiknout! V těchto chvílích mám jen jediné přání. Umřít. Smrt by byla pro mě vysvobození. Konečně bych nemusela snášet tohle týrání. Konečně bych měla klid.
Ta představa mě uklidňuje. Po celou dobu si představuji svoji smrt. Jaká asi bude? Nakonec se přece jen podřežu a vykrvácím? To je hodně velká šance, protože nevím, jak dlouho tohle dokážu snášet. Nebo se utopím? Už i nad tímhle jsem přemýšlela, ale tahle smrti… No přijde mi hrozná i na mě. Nebo snad nakonec umřu stářím? V to už ani nedoufám. Takové štěstí nikdy mít nebudu.
Konečně se ze mě otec udýchaně odvalí a já si potichu ulehčeně oddechnu. Konečně je to za mnou.
Plesk
Asi facka na rozloučenou, ale je mi to jedno. Konečně odchází a já se můžu schoulit do klubíčka a brečet.

***

"Miluji tě nadevše zlato, pamatuj si to. Navždy tě budu milovat, ať se stane cokoliv." Říká mi maminka s úsměvem od ucha k uchu.
"Nikdy nezapomenu" slibuji ji a políbím ji na tvář.

***
S trhnutím se probudím a těžce oddychuji.
"Jen sen, jen sen." Opakuji si to pořád dokola otřeseně, jako modlitbu. Jen blbý sen, který otvírá staré rány.
Snažím se dýchat vyrovnaně. Snažím se uklidnit, ale moc dobře mi to nejde. V hlavě mám vymeteno, jako po bouři. Cítím se zdrceně. Chce se mi brečet, ale nemůžu. Nemůžu se přestat ovládat, jinak by to na mě všechno spadlo. Všechny barikády, které jsem si kolem sebe celý život stavěla, by mohly v okamžiku spadnout.
Ten sen ve mně zanechává hodně. Mnoho emocí, které nedokážu zvládnout. Pokaždé, pokaždé když se mi zdá tenhle sen, něco se ve mně hne. Něco, co je pohřbené hodně hluboko a neukazuje se to na světle. Nechci, aby se to ukazovalo! Nechci, nechci, nechci!
Je to moje poslední vzpomínka na mámu. Její poslední slova před tím, než se sbalila a odešla ode mě. Než mě tu nechala tomu bastardovi! Její poslední úsměv, který byl určený jen pro mě. Poslední polibek, na rozloučenou. Poslední lásky plné objetí, které mě odsoudilo k tomuhle…
Říkala, že mě miluje. Říkala to! Tak proč. Proč mě opustila? Nejsem dost dobrá? Byla jsem špatná už i pro ni? Co se stalo? Co jsem udělala špatně, že musela odejít. Že i přes všechny svoje sliby, že mě neopustí, se sbalila a odešla?
Nechávám se unášet ve víru vzpomínek, bolesti a smutku. Z očí mi vytékají první slzy, které stékají po tváři. Nenamáhám se je setřít. V těch slzách je celá má bolest. Můj zmatek a stesk.
Brečím, protože zrada bolí. Zvlášť od nejbližšího. Slzy, které putují po obličeji, až na polštář rozumí té bolesti. Rozumí a tiše proplouvají skrz mě.
Zvedám se do sedu. Najednou mám zlost. Obrovskou zlost, kterou nemůžu ovládnout. Mám nutkání všechno rozbít. Jen ať všichni vidí, co to se mnou dělá. Jen ať všichni poznají, že nejsem jen ta tichá holka, co tiše brečí. Ne! Já se budu prát. Nebudu jen sedět v koutě a nechávat se buzerovat.
Něco pochopím. Něco, co vede k tomuto vzteku. Mamka mě opravdu měla ráda. Nevím, kde se ta myšlenka ve mně bere, ale najednou to vím. A srdce mi říká, že mám pravdu. Ona mě opravdu milovala.
Vztek. Zmatenost. Radost. To všechno se ve mně bouří. Chce to na povrch a já už nemám sílu se bránit. Nechám to vyplout a uvidíme, co se stane.
Zvedám se z postele a potichu se vykrádám z pokoje. Jistě mířím do ložnice rodičů, kde vykonám svoji pomstu.
Slyším z přízemí televizi. Otec ještě nespí, nebo spí na gauči. Není to nic neobvyklého. Jen málokdy je natolik střízlivý, aby vylezl schody a došoural se až k ložnici.
Zato já si to teď šinu po chodbě svižně a sebejistě. Nic mě nezastaví. Jsem rozhodnutá tomuhle všemu učinit přítrž.
Vplížím se do ložnice a zavírám dveře. Ulehčeně si oddechnu a setřepávám ze sebe strach, který se za tu dobu ve mně nastřádal. Teď k tomu hlavnímu.
Jistým krokem jdu k poličce s otcovými poháry. Jeho nejcennější majetek, na který nedá dopustit. A právě to se teď chystám rozbít.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lady Clair Lady Clair | Web | 29. dubna 2014 v 20:58 | Reagovat

Ahoj, prosím o prečítanie http://stories-from-lady-clair.blog.cz/1404/byt-ci-nebyt , je to dôležité! Ďakujem

2 Angela Angela | Web | 30. dubna 2014 v 16:53 | Reagovat

Opět je to dokonale napsané! :-) Nevím proč, takový konec jsem moc nečekala, myslela jsem, že mu udělá něco brutálnějšího. Představovala jsem si, jak s nožem v rukou půjde zapíchnout otce. :D Já vím, ty mé představy. :-D

3 Mirimë (Karolína Kahounová) Mirimë (Karolína Kahounová) | Web | 30. dubna 2014 v 18:39 | Reagovat

Opět úžasně napsané... Její otec se fakt chová jako blbec a úchyl (kterým taky je :D) a na matku mám (zatím?) neutrální názor.
Doufám, že hrdince se podaří rozbít otcovy poháry a on ji při tom nenachytá, ale tak nějak tuším, že to nakonec bude jinak :D...

Jediné, na co bych si dala pozor, je občasné opakování slov. Příklad: Nemůžu se přestat ovládat, jinak by to na mě všechno spadlo. Všechny barikády, které jsem si kolem sebe celý život stavěla, by mohly v okamžiku spadnout. ("spadnout" v dvou světách za sebou)(Takhle si myslím, že by to "vyznělo" líp: Nemůžu se přestat ovládat, jinak by to na mě všechno spadlo. Všechny barikády, které jsem si kolem sebe celý život stavěla, by se mohly v okamžiku zničit).

Opakování slov je jenom taková droboučká maličkost...
Jinak, já zbožňuju tvůj styl psaní!

4 Mayline Mayline | Web | 30. dubna 2014 v 19:31 | Reagovat

Je to super a skvěle napsané! :) A ten konec mne dost překvapil!! :)

5 Wiky Dream Wiky Dream | Web | 30. dubna 2014 v 20:00 | Reagovat

je to moc pěkné, ten konec je absolutně úžasný.. doufám, že bude pokračování :-)

6 Ella Monurová Ella Monurová | Web | 30. dubna 2014 v 21:07 | Reagovat

Krásně napsané :O :3 Jako vždy :)

7 Calla Calla | Web | 1. května 2014 v 11:10 | Reagovat

Já bych tomu otci rozbila... nebudu sprostá. Prostě bych ho asi zabila. :D Zabila bych ho tím jeho pohárem.

8 Joss Joss | E-mail | Web | 1. května 2014 v 15:21 | Reagovat

Ou, tak chudinka to, čo jej robí ten jej otec a to, to mi vohnalo až slzy do očí, zase chválim veľmi pekné popisy a to všetko, čo tam bolo, máš na to naozaj talent. :)
A ten koniec, no čo k nemu? Už nech je tu pokračovanie, som zvedavá, čo sa udeje ďalej. :) Ale keď sa tak zakrádala, najprv som myslela, že toho otca chce zabiť, ale ona mala v hlave niečo celkom iné, tak som sa asi trocha splietla, ale mám také tušenie, že nebude nadšený z rozbitých cenností.

9 Ilía Ilía | E-mail | Web | 1. května 2014 v 17:04 | Reagovat

Ehm...čekala jsem, že mu udělá něco horšího. :-D Je to strašnej...myslím, že použít slovo debil v této situaci je trochu nepatřičné (?)
Jsem zvědavá, co je to za ty poháry, když mu na nich tak záleží. A mám takové tušení, že ji přitom nechytá. To bys nebyla ty, kdybys ji trochu nepomučila :-D

10 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 1. května 2014 v 20:29 | Reagovat

[8]:

[9]:
No počkejte, co ještě udělá... No ono je to hlavně tím, že není vůbec průbojná a celý život se schovávala a nechala si všechno líbit. Už tohle je celkem pokrok, aspoň pro ni. :-)

11 Lexi Invicta Van der Spark Lexi Invicta Van der Spark | E-mail | Web | 2. května 2014 v 20:38 | Reagovat

Preboha. Preboha. Preboha! POTREBUJEM ĎALŠIU ČASŤ LEBO ASI SKOLABUJEM.
Rozmýšľala som, či ju znásilní, ale nakoniec som usúdila, že to by bolo asi príliš. Ale zjavne nebolo. Som zvedavá ako bude ten jej otec reagovať na to, čo spraví.
BOŽE JA SKAPEM.

12 Eamane Eamane | Web | 5. května 2014 v 22:25 | Reagovat

To je hnus, teda nemyslím povídka, ta je super, ale to co jí dělá. Super část, otevřený konec. Jsem zvědavá na pokračování a hned si ho jdu přečíst :)

13 Casion Casion | Web | 6. května 2014 v 7:12 | Reagovat

Je vážne strašné čo jej urobil a aj robí vlastný otec, zaslúžil by si niečo poriadne zlé!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama