Zrůda 1. část

27. dubna 2014 v 18:59 | Ilon-Ká** |  Povídky
Ahoj,
dneska jsem tu s novou jednorázovkou. Bude rozdělena na 3/4 části. Mám napsaný 3, ale možná ještě dopíšu 4. Ještě nevím. Je to trochu divná, depresivní (Mě prostě depresivní povídky jsou psát nejlíp!). Nevím, co k tomu ještě říct, snad jen, užijte si čtení :)
PS: ta signatura je divná a moc nevystihuje příběh, ale nic lepšího nejsem schopna udělat/najít -.-

Zrůda

1, část

Stojím u zrcadla a koukám na tu trosku, co mi pohled oplácí. Bledá tvář, vpadlé oči, kruhy jako kdybych týdny nespala. Ústa celá popraskaná a bez barvy. Jako mrtvola. Na zbytek se ani nechci dívat. Odvracím oči a rychle mizím z koupelny, než stihnu něco rozbít. Nebo si něco udělat.
Po každém pohledu do zrcadla mám chuť se rozmáchnout a pořádně do něj praštit. Vší silou, jakou bych byla schopná, aby se už nikdy nedalo dát dohromady. Aby už nikdy nemohlo ukázat pravdu, jaká jsem zrůda. Ale nemůžu. Musím ovládat to cukání v pěsti kvůli otcovi. Nedokážu si ani představit, co by mi udělal, kdyby se dozvěděl, že na to jen myslím.
Rychle mizím do pokoje, kde je pokušení mnohem menší. Lehnu si do postele a koukám. Jsem hrozně utahaná, ale spát nemůžu. Už je to dlouho, co jsem se pořádně vyspala, ale když zavřu oči, vidím ty věci. Noční můry, které ve mně vyvolávají hrůzu. Příšery, které mě nutí křičet, kopat kolem sebe a nakonec se jen schoulit do klubíčka a brečet.
Kvůli tomu se snažím vyhýbat spánku, nebo jen zavírání očí. Občas se ale neubráním a tělo samo vypne. A mě potom týden hraje v hlavě další noční můra, která se přidává k těm ostatním.
Takže se většinu času koukám do prázdna. Nepřítomným pohledem propaluji zeď a přemýšlím o životě. O mém hrozném životě, který nestojí za nic. Potom se dostaví deprese. Je jako přílivová vlna. Smete vás a ani nevíte jak. Jenže mě tahle vlna zaplaví skoro u každé myšlenky. Pomyslím na školu a vybaví se mi slova otce, jak jsem blbá. Pomyslím na kamarády a mám nutkání se potrestat za to, jak jsem neschopná. Není jediná myšlenka, která by mě nenutila vzít žiletku a udělat to, co mi patří. To co si zasloužím. Protože jsem monstrum.
Jako například teď. Zaplavuje mě vzpomínka, která mnou projede jako ledové ostří.

Jsem na hřišti s dalšími dětmi v mém věku. Vesele se honíme po hřišti a smějeme se. Je první hezký jarní den v tomhle roce a maminky nás konečně pustili ven si hrát. A my si to náramně užíváme. Běháme, skáčeme, lezeme po stromech, výskáme a šíříme radost, kde se dá.
Někdo navrhuje, ať si zahrajeme fotbal. Všichni nadšeně souhlasí, tak se rychle rozdělujeme do dvou týmů. Jsem v tom slabší, ale to ještě nic neznamená. Stoupám si do brány s odhodláním profesionála. Nehodlám pustit ani jeden gól.
Hra se rozjíždí a všichni hrajeme s velkým nasazením, jaký se očekává u zapálených malých dětí. Kopeme do míče, faulujeme a smějeme se tomu. Hra plná radosti naplňuje naše malá srdíčka, která přímo kvetou. Nemůžeme se toho nabažit.
Teď se dostávám k balónu já. Kopnu ho z velké dálky přímo na branku. Ale větší silou než jsem zamýšlela. Míc letí. Letí a zastavuje se až o břicho jedné spoluhráčky. Dostala plnou silou ránu do břicha a skácí se k zemi. Kvůli ráně, kterou jsem kopla. Můžu za to já!

Vzpomínka zmizí stejně tak rychle, jako se objevila. Ale zanechala ve mně to, co si přála. Bolest. Smutek. Strach.
S bolestným pohledem se zvedám z postele a jdu zpátky do koupelny. Nepřemýšlím nad tím, prostě jen jednám. Automaticky, tak jak tělo káže.
Jako smyslu zbavená otvírám skříňku a hledám žiletky. Jednám rychle a prsty se mi třepou nedočkavostí. Musím předělat několik věcí, abych se k nim dostala, ale výsledek stojí za to. Trofej v mé ruce mě v tom přesvědčuje.
Koukám na tu krásu v mých rukách. Stříbrný kus železa, který se jemně třpytí, je mým zachráncem. Jako jediný mi dokáže pomoct. Žiletka je moje nejlepší kamarádka, která je tu se mnou za všech situací. U té jediné si můžu být naprosto jistá, že mě neopustí. Protože ona jediná ví, co potřebuji.
Nehodlám tu dál jen postávat a začnu jednat. Rozechvělými, ale natěšenými prsty beru žiletku do pravé ruky a zlehka zatlačím na kůži levé ruky. Jen nepatrně, aby vykouklo na svět jen pár kapek krve. Ale i těch pár kapek se mnou dokážou udělat divy. Tělem mi projede úleva, adrenalin a odhodlání jít dál.
Provedu další řez. Tentokrát silnější, až začne vytékat jemný pramínek krve. Syknu, protože rána štípe. Ale ten pohled. Ten pohled stojí za všechnu bolest. Když vidím, jak s krví odchází všechno to špatný, jak odnáší všechny moje problémy pryč, chce se mi zpívat radostí. Připadám si jako pták, který může každou chvíli vzlétnout.
Stojím nad bílým umyvadlem a hledím na rudé skvrny, které se tvoří na hladkém povrchu. Bílé části pomalu mizí a nahrazuje je krásně krvavě červená, která mě činí šťastnou.
Potřebuji víc! Víc té zázračné barvy, která mě drží nad vodou. Která mě zachraňuje před krutou realitou a zlým světem.
Umyvadlo je celé zbarvené a já se najednou cítím prázdná. Všechny emoce odchází spolu s krví, která mi stéká po pramíncích z ruky. Pramínky vypadají jak klidné řeky, které se vesele vlní krajinou. Ale právě tyhle řeky při povodních nadělají největší škodu a zabijí nejvíc lidí.
Musím se řezat dál! I když se cítím prázdná jako skořápka, něco mi našeptává, ať pokračuji. Nesmím přestat, jinak nebudu šťastná. A já chci být šťastná! Chci konečně poznat to štěstí, o kterém všichni mluví. Protože já jej neznám!
Ne pramínky, ale už prameny obtékají mé zápěstí jako náramky hrůzy. Cítím se slabá a pomalu se sesunu na zem podél zdi, na které nechávám krvavou stopu.
Podlaha mě příjemně chladí na kůži, která je napnutá. Na podlaze se objevují první kaluže krve, a když vidím, kolik jí je, chce se mi omdlít. Ale zatím ta černá záchranná náruč nepřichází a já se musím potýkat jen s malátností. Ale i tak je dobrá, protože je mi najednou všechno jedno. Je mi jedno, jestli přijde otec a něco mi udělá. Je mi jedno, že to tady budu muset uklidit. Bylo mi to všechno šumák. Protože teď jsem se cítila svým způsobem šťastná.
Tohle je to štěstí, o kterém snívám. Věčné zapomnění a zbavení strachu. Chvíle, kdy jsem osvobozena od viny, strachu a bolesti.
Kaluže se rozšiřují a mě připadá, že se v nich topím. Snažím se bránit, ale krev mi vtéká do nosu, do pusy i do očí. Je všude a já se nemůžu bránit. Panika. To je to poslední co cítím před tím, než přijde náruč bezvědomí, která mě donese na křídlech pegasových.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Scriptie Scriptie | Web | 27. dubna 2014 v 21:42 | Reagovat

Velmi smutná, ale tak strašně moc procítěná povídka... Líbí se mi to. Sice to zní divně, když je to takové, ale je to pravda. Moc se mi líbí, jak vykresluješ ty pocity a zalíbila se mi poslední čtyři slova. :3

2 Ella Monurová Ella Monurová | 28. dubna 2014 v 13:55 | Reagovat

Smutné, krásně popsané a beroucí dech ..:) Poslední věta je vážně úžasná :3
Těším se na další část :))

3 invisible-teen invisible-teen | E-mail | 28. dubna 2014 v 18:32 | Reagovat

Pozor na opakování slov - vpadlé oči, kruhy pod očima.
"Pomyslím na kamarády a mám utkání se potrestat za to,..." - nemá tam být nutkání? :)
Pozor na drobné chyby :) (otcovi - kvůli otci)
Píšeš moc pěkně, máš talent, jen pak to po dopsaní projít a doladit :) Jen tak dál

4 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 28. dubna 2014 v 19:08 | Reagovat

[3]: Moc děkuji za rady. Já vím, že tam mám pořád nějaký chyby, ale prostě mi nejde je všechny vždy najít. Jsem na tohle úplný magor -.- Ale díky, něco jsem už opravila a ještě se na to později podívám :-) A díky :33

5 invisible-teen invisible-teen | E-mail | 28. dubna 2014 v 19:09 | Reagovat

[4]:
Není za co! Taky píšu a vím, že to opravování a upravování textu je na tom snad to nejtěžší. Také si cením, když mi lidi napíšou, co opravit a vylepšit,.. takže proto jsem to napsala :) Nemyslela jsem to ve zlém (Evoluce je nutná! :))

6 Lexi Invicta Van der Spark Lexi Invicta Van der Spark | E-mail | Web | 28. dubna 2014 v 20:19 | Reagovat

Tak toto bolo riadne depresívne. Ja som však zástancom presne takýchto literárnych útvarov! :D Stále iba vyvaľujem oči, prečítalo som to jedným dychom. Odo mňa máš pochvalu! :-) :D :D

7 Angela Angela | Web | 29. dubna 2014 v 15:56 | Reagovat

Nemám slov, opravdu. Jsem uchvácená tím, jak se mi to líbí. Procítěnost a smutek, je to dokonalé. Takové povídky mám vážně ráda. :-)

8 Wiky Dream Wiky Dream | Web | 30. dubna 2014 v 19:51 | Reagovat

ou.. je to opravdu docela smutné, ale přesto je to krásně napsané.. ty se do toho vždycky umíš tak úžasně vžít že pak ani nevím co na to říct.. chtěla bych umět psát jako ty :-)

9 Eamane Eamane | Web | 1. května 2014 v 11:27 | Reagovat

Je to moc pěkně napsané, i když smutné. Hezky popisuješ to sebepoškozování, se kterým mám bohužel nějaké ty zkušenosti, naštěstí se nejedná o mě ...

10 Joss Joss | E-mail | Web | 1. května 2014 v 15:14 | Reagovat

Všetky tie pocity a myšlienky, ktoré má pri tom, ako si ubližuje, to všetko si skúšam predstaviť, že by som to bola ja na jej mieste a proste tá spomienka a tak, proste.... krásne popísané, až sa tam človek vsúva, že sa to deje jemu a nejako tak si to predstavuje.
Naozaj sa ti to podarilo. Len sa mi veľmi nechce veriť, že keď si ju písala, nebola si smutná, ale tak keď hovoríš, že sa rysujú lepšie časy, tak ti verím, len proste, takéto niečo sa nepíše len tak. Ale sama dobre viem, že najlepšie sa píšu práve takéto pocity, proste to tak nejako ide dobre aj mne, keď mám mizernú náladu a ešte počúvam nejakú výstižnú pesničku, tak to proste už nejako ide. :)

11 Ilía Ilía | E-mail | Web | 1. května 2014 v 15:37 | Reagovat

Krásné. Sice mi z toho tak trochu běhá mráz po zádech, ale určitě si přečtu další části. Když to píšeš ty, tak překousnu i takovou depresivní povídku :)

12 Zoey Zoey | Web | 1. května 2014 v 19:41 | Reagovat

Moc nemusím depresivní příběhy o řezání, protože řezání mi naprosto leze na nervy, jelikož nechápu, proč to lidé dělají...ničemu si tím nepomůžou!
Ale napsané je to moc hezky. Ty pocity jsou vyjádřené tak dobře, že nikdo jiný by to nenapsal takhle. Skvělé :-)

13 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 2. května 2014 v 20:43 | Reagovat

ÁÁáááááá!! :-D
Bolí mě ruce! Bolí mě nohy! xD :D
To řezání je hustý, ale já z toho pokaždé necítím nohy, tak jsem nečetla nijak extra pozorně, pardon O:) :D

14 Casion Casion | Web | 6. května 2014 v 7:09 | Reagovat

Je to skutočne pochmúrna myšlienka, mrzia ma tie jej nočné mory i to, ako veľmi musí trpieť. Dúfam však, že nezomrie :-)

15 kristyn kristyn | E-mail | 20. května 2014 v 0:45 | Reagovat

navstevuje me vzdy v noci,,pocit jako bych spolkla jeho dusi,,,chce tu mou uz nemam silu zustalavam sama

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama