Žár zelených očí- 13.kapitola

1. dubna 2014 v 17:32 | Ilon-Ká** |  Žár zelených očí
Nazdárek,
tak dneska slibovaná kapitola ŽZO. Ano, opravdu jsem to dodržela, což se sama divím, ale nemůžu zklamat Angelu :D Jinak kapitolu jsem psala já, ale na rozdíl od Angely nejsem tak nadaná.. -.- No ale i tak se Vám snad kapitola bude líbit a aspoň trochu si ji užijete. A snad nám co nejdřív Angelka napíše další kapitolu. (Jen co se s ní domluvím ohledně děje, což nebude asi moc brzy, protože nikdy není na fb)


13. kapitola

Rychle jsem se rozhlédla kolem sebe. Nikde nikdo nebyl a za dveřmi taky nikdo nebyl slyšet, ale nehodlala jsem se zbytečně zdržovat.

Okno nebylo moc velký, ale myslím, že se jím protáhnu. Rychle jsem pod něj podstrčila jednu krabici, kterou jsem použila jako schůdek. Rychle jsem se vyhoupla na výklenek u okna. Byl dost široký na to, abych se na něj pohodlně posadila. Vykoukla jsem ven. Výhled byl velice chudý- jen poloprázdné parkoviště a za ním les. Nic víc.

Sklo u okna ještě nebylo úplně venku, takže hrozilo, že bych se pořezala, kdybych hned vylezla ven. Proto jsem rychle seskočila zpátky a začala prohledávat krabice. Potřebovala jsem nějaký kus hadru. Rychle jsem ho našla a vylezla zpátky do výklenku.

Tohle bude nepříjemné. Hadr jsem si omotala kolem ruky a psychicky jsem se připravovala. Nádech a výdech… Rychle jsem rukou vyrazila první kus skla. Většina střepů neškodně sklouzla po látce, ale některé se bolestivě zapíchly i do ruky. Než jsem si to stihla rozmyslet, rychle jsem vybouchla další části.

Za chvíli jsem měla celou ruku od krve. Po pramíncích stékala až k předloktí, kde zasychala. Ale okno bylo už volné a já mohla pohodlně prolézt. Ale ještě předtím jsem si ruku obvázala čistým kusem látky, abych zastavila krvácení.

Naštěstí okno nebylo moc vysoko, takže jsem náraz na zem skoro vůbec necítila. Možná to bylo adrenalinem, který mi po celou dobu koloval v těle.

Znovu jsem se rozhlédla okolo sebe. Nikdo nikde. Nejspíš jsem tak velký hluk, jak jsem si myslela, neudělala. Ale stejně bych měla raději co nejdřív zmizet. Rozběhla jsem se směrem k autům.

Jenže to bych asi nebyla já, kdybych nezakopla a nesletěla na zem. Samozřejmě mi ze rtů unikne pár nadávek doprovázené skučením. Ale rychle se sbírám ze země a snažím se nenápadně doběhnout tu krátkou cestu k autu.

V okamžiku, kdy jsem doběhla za auto a snažila se vstřebat to, že jsem právě unikla a mám velkou šanci na únik, někdo za mnou hlasitě odkašlal.

V duchu jsem zanaříkala. Takovou smůlu jsem opravdu mohla mít jen já.

Pomalu jsem se otočila a uviděla… Chrise. Jak já ten jeho povýšený výraz nesnáším. Nejradši bych mu hned vrazila. Ale udržela jsem se a nasadila neutrální výraz.

"Ale, ale… Holčička se nám vydala na cesty jo?" zašklebil se ironicky. "Ale já myslím, že tady tvoje cesta končí, zlatíčko. Teď se mnou nastoupíš do auta a v klidu odjedeme. A jestli ne, mám tu druhou možnost. Zavolám Tilla- ten ti způsobí pár bolestivých ran, potom tě něčím praští do hlavy a nakonec tě nacpe do kufru." Vyhrožoval Chris tichým, ale důrazným hlasem.

Věděla jsem, že je toho schopný. Nechá mě napospas Tillovi, hlavně že přežiju a budu v jeho moci. A jestli jsem si mohla vybrat, tak to radši tu dobrovolnou jízdu v autě.

"Dlouho jsme se neviděli co?" zašklebila jsem se na něj. Já si to prostě nemohla odpustit! "A budu moc ráda, když se s tebou budu moct projet. Nic mi neudělá větší radost" odpověděla jsem mu na jeho výhružky a zářivě jsem se usmála.

Chris si mě vražedně měřil a jen pokynul rukou, abych si nastoupila do auta po jeho levici. V tichosti jsem nastoupila a počkala, než nastoupí i on. Mohla bych zkusit utéct, ale při vzpomínce na Tilla, byť jen mlhavou, jsem to nehodlala riskovat.

Jízda byla tichá záležitost. Christian se ze mě snažil vydolovat informace, kolik jsem toho odhalila, ale bez úspěchu. Nehodlala jsem prozradit nic, co by se proti němu dalo později použít. A beztak mu všechno vykvákal ten zrádce-John.

Při vzpomínce na něj se mi do očí vehnaly slzy. Rychle jsem je zahnala, ale divný pocit v břiše ne. Měla jsem na něho takovou zlost, ale zároveň mi ho bylo líto. Nemohl za to, že se narodil do špatné rodiny. Za to nemůže nikdo. Já jen teď můžu doufat, že svému otcovi neřekl úplně všechno a nechal mi nějaký eso v rukávě.

Cesta netrvala ani hodinu a už jsme vjížděly na pozemky institutu. Rozhlížela jsem se kolem sebe, jestli neuvidím nějakou únikovou cestu, kterou bych později mohla použít. Nikde nic. Sakra, zaklela jsem v duchu.

Auto pomalu vjíždělo do garáže. Kde se tady vzala garáž?! V téhle barabizně toho bude asi ještě hodně na prozkoumání. Teda pokud se dožiju zítřka. Což velice pochybuji, protože teď když jsem zpátky, mě nejspíš donutí jít za tím ohavným doktorem. Ten do mě vpíchne tu jejich zelenou, promiňte, že to tak musím říct, sračku. A ze mě bude zombie jako ze všech ostatních. Krásný vyhlídky jsem měla, fakt že jo.

Vystoupili jsme z auta. Hleděla jsem na Christiana a čekala na svůj osud. Jediný jeho slovo rozhodne, co se se mnou teď stane. Můj osud je v jeho rukách.

Ale on jen stál a koukal zamyšleně do dálky. Bylo jasné, že přemýšlel, ale nad čím? Jak mě nejlépe potrestat? Nebo jestli mě má rovnou zabít?

Nahlas jsem si odkašlala, abych upoutala jeho pozornost. Když už jsem měla umřít, chtěla jsem to mít co nejdřív za sebou.

Podíval se na mě s tázavě zvednutým obočím. Doufám, že ho to aspoň baví, takhle mě mučit, tím jeho chováním.

"No… Co teď se mnou bude?" zeptala jsem se ho s předstíranou lhostejností. Ale uvnitř jsem se bála. Nejradši bych si zalezla někam pod peřinu a už nikdy nevylezla. Ale nemůžu to na sobě nechat znát. Využil by mojí slabosti a otočil by ji proti mně.

"Nevím, co s tebou mám dělat. Utekla jsi z institutu a to se před tebou nikomu nepodařilo. Chytili jsme tě, ale málem jsi nám zase vyklouzla. Jsi jako úhoř. Nepolapitelná. Ale na všechny dojde, to si pamatuj… Ale co s tebou mám provést? Mám tě zabít? Mučit?" mlel Christian s pohledem upřený někam za mě. Vypadal zamyšleně a i lítostivě? V jeho očích byl ještě nějaká emoce, ale nemohla jsem rozluštit jaká. Možná strach?

"Jdi do svého pokoje! Jestli jen vystrčíš nos, nechtěj vědět, co zažiješ!" nařídil mi s jeho známým naštvaným hlasem.

Nehodlala jsem nic riskovat, a co nejrychleji jsem se rozběhla do budovy. Do svého pokoje, který pro mě momentálně představoval bezpečí. Do té doby, než si to Christian rozmyslí a zabije mě.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Casion Casion | Web | 1. dubna 2014 v 18:15 | Reagovat

Kapitola je super, je mi ľúto, že sa jej ten útek napokon takto nevydaril a ona sa musí vrátiť späť. Som zvedavá, čo sa bude diať ďalej a či sa tam niečo zmenilo :-)

2 Ella Monurová Ella Monurová | Web | 1. dubna 2014 v 18:42 | Reagovat

Četla jsem ji už u Angely, moc se ti povedla :))

3 Katerííína Katerííína | Web | 2. dubna 2014 v 14:20 | Reagovat

to je vážně dobré! ;)

4 Ami Ami | E-mail | Web | 2. dubna 2014 v 18:46 | Reagovat

Už jsem si jí četla a je suprová! Povedla se Ti!

5 Ellnesa Ellnesa | Web | 2. dubna 2014 v 20:06 | Reagovat

Mohla bych tě poprosit o email, kam ti mám poslat Minulost :-) Ke mně na blog!

6 Ilía Ilía | E-mail | Web | 3. dubna 2014 v 13:49 | Reagovat

Uááá!! To je hustý. Jakto, že ji nezabil?! Co to jako mělo být? Je škoda, že se jí nepodařilo utéct, ale ona teď alespoň může vyhrabat nějakou špínu :D

A jen taková maličkost. V prvních asi čtyřech odstavcích se ti dost často opakuje slovo rychle. Ale to je jen takový detail. :)

7 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 3. dubna 2014 v 16:04 | Reagovat

Už jsem jí četla u Angely :333
Je skvělá! :D Doufám, že jí (ne)zabije :) O:)

8 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 3. dubna 2014 v 16:42 | Reagovat

moc se ti povedla!;)

9 Joss Joss | E-mail | Web | 12. dubna 2014 v 12:00 | Reagovat

Dlho som musela čakať, kým som sa konečne dostala k čítaniu tejto kapitoly a naozaj ma nedostatok času mrzí, ale kapitola rozhodne stále za to. :) pekné pokračovanie, som zvedavá na ďalšiu kapitolu, dúfam, že Angela ju čoskoro napíše. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama