Psychopati- 8. kapitola

8. dubna 2014 v 15:29 | Ilon-Ká** |  Psychopati
Hi.
po trochu delší době přicházím s další kapitolou k Psychopatům. Tentokrát zase s pohledu Saši, kterou mám momentálně radši, než Tifani :D Divný... Koho máte raději Vy? Taky jsem přemýšlela, že bych udělala Teamy, kdo by byl pro a kdo by byl potom ochotný si je dát na blog? Nevím, jestli se s tím mám vůbec namáhat... Dost výkeců a užijte si kapitolu. A komentář potěší! :3


8. kapitola

Saša

Konečně jsem v pokoji sama. Tifani odešla neznámo kam s Adamem. Nejspíš šli pro její rozvrh na denní činnosti. Ale byla jsem ráda, že ji Adam vytáhl. Jinak bych musela jít já a přišla bych o tuhle drahocennou chvíli samoty.

Zpod polštáře jsem vytáhla deník. Hnědý pevný desky s koňmi se mi už pomalu rozpadaly pod rukama, ale já na tenhle deník nedala dopustit. Nedala jsem dopustit na žádný ze svých deníků, a že jsem jich za celou dobu, co jsem tady, vystřídala.

Každý, kdo nastoupil do léčení, si musel vést deník. Byla to jedna z metod doktora, která povětšinou zabírala. A já tuhle metodu milovala. Deníky si vedu od sedmi let až do teď. Nemusím to dělat, ale chci. Pomáhá mi to a vím, že kdybych to nedělala, stalo by se to znovu. Znovu bych propadla bolesti, strachu a beznaději.

Vzala jsem deník do ruky a pohodlně se usadila na posteli. Propisku jsem měla zaháknutou na poslední psané stránce, tak jen vytáhnout a psát.

19.3.2013
V léčebně
Milí deníčku,
Dnešek zase stál už od rána za to.
Vstala jsem, napsala jsem Tif lísteček, kde jsem ji oznámila nejdůležitější věci. Zkontrolovala jsem ji a zdála se být v pořádku. Tak jsem seběhla dolů na rozcvičku. Už jsem ti někdy psala, že nesnáším rozcvičku? Nejspíš jo, jenže ono to nejde. Kdo má sakra o osmi ráno běhat pět koleček kolem tělocvičny, posilovat a hrát vybíjenou? Tohle není rozcvička, ale mučení, zvlášť, když je na mě vychna zasedlá.
No, ale to by se ještě dalo, ale snídaně byla horor. Pomalu, celá udýchaná si kráčím do jídelny. Naberu si jídlo a jdu ke stolu ke svým přátelům. Pozdravím a všichni pozdraví s plnou pusou. Taky se pouštím do jídla. Už mám skoro všechno snězený, když se ozývá Sarah s tou její nevymáchanou pusou.
"Kde máš tu svoji agresorku?" vyjede na mě.
"Není to žádná agresorka! Je to moje spolubydlící a je fajn! A za tu facku si můžeš sama, nemáš být pořád tak pravdomluvná. Vždyť si nevěděla za to tu je, tak tě tahle možnost mohla napadnout!" odpověděla jsem skrz zatnutý zuby. Ty její řeči mně fakt štvaly.
"Vždyť jsem skoro nic neřekla. Jen jsem se zeptala, jestli je divná, no a? A ta facka byla jasná odpověď, je divná." Odpověděla mi lhostejně.
Tak to už překračuje všechny meze! Stoupla jsem si a potichu, ale dost důrazně jsem ji sdělila: "Za prvé není divná. Za druhé je moje kamarádka. A za třetí, jestli se ti to nelíbí, tak máš smůlu, protože ona na rozdíl od tebe bude stát za mnou."
Sarah se zarazila, jako by dostala facku. Tentokrát ale psychickou. Jen škoda, že nevím, která bolela víc. Snad ta moje. Protože do mých kamarádů se nebude nikdo navážet!
Odnesla jsem tác nedojedeného jídla a vypochodovala jsem z jídelny s hlavou vztyčenou. Připadala jsem si jako Tifani předevčírem. Doufám, že taky vypadám tak sebevědomě.
Krásné ráno, že? Hned po ránu taková hádka… Nerada se s lidmi hádám, ale když si to zaslouží, tak není zbytí. A myslím, že v téhle situaci zbytí nebylo. Protože kdybych nezakročila, Sarah by si otvírala pusu ještě dlouho. A nebojím se, že se za chvíli neomluví. Dělá to vždy.
Ale stejně mě to mrzí. Nechala jsem se ovládnout vztekem a porušila tak moje nepsané pravidlo. Nenechat se ovládnout vztekem. A teď jsem selhala. Ale nesmím se tím zabývat. Nesmím to řešit, jinak… Jinak bych zase spadla, ale to si nemůžu dovolit. Ne teď když tu je Tifani a já si připadám, jako její straší sestra, která se o ni musí starat.
Zbytek dne probíhal docela poklidně. Po tom, co jsem odešla z jídelny, jsem zamířila do meditační místnosti. Naštěstí jen do té v prvním patře. Nevím, jak bych to zvládla do čtvrtého po tom ranním mučení.
Dneska nám Pan Moudrý, jak mu říkáme, nařídil, ať si představujeme co nejvíc krásných věcí, které mají modrou barvu. Nechal nás hodinku přemýšlet a potom nám rozdal papíry, na které jsme měli napsat všechny ty úžasně pozitivní věci.
Můj seznam modrých hezkých věci:
Můj pokoj, lentilky, povlečení, modrý gauč, co si pamatuji z dětství, slon (plyšák), knížky, obloha, květiny, skákání na trampolíně, pastelky
Moc dlouhý seznam to teda nebyl, ale Moudrému se líbil. Hlavně ho zaujaly pastelky a slon. Nevím proč. Ale u něho člověk často neví. Je tajemný, ale pomoct dokáže vždy. A dokonce nám vysvětlil, v čem spočívá tahle teorie.
Když si vybavujeme hezké věci, na ty škaredé zapomínáme. A když si musíme vzpomenout na něco hezkého v určitém kritériu, mozek se víc namáhá. Hledá jen ty dobré a ty špatné maže. A prý mozek takhle pročišťuje vzpomínky i po skončení meditace.
Je to dobrá teorie. Řekla bych, že pravdivá. Ale zatím jsme měli jen tři hodiny s touhle metodou, takže nemůžu posoudit, jestli zabírá víc než ostatní.
Potom jsem šla na chvíli za doktorem. Krásně jsme si popovídali. Odcházela jsem naprosto uvolněná se šťastným úsměvem na rtech. Doktor pomáhal nejvíc. Aspoň mě.
Potom oběd a ještě jedna hodina meditace. Tentokrát s Paní Moudrou (manželka). S ní jsme kreslily. Mněli jsme nakreslit nejhorší zážitek v životě. Kreslení byla moje nejoblíbenější činnost, takže jsem se s chutí pustila do práce.
Sedla jsem si vedle Kamily. Byla to tichá dívka, ale milá. Dřív, když jsem ji neznala, myslela jsem si, že se nás bojí. Nebojí. Jen nerada mluví a já se jí nedivím. Kamila byla týraná otcem. Šikanoval ji psychicky, později i fyzicky. Představ si deníčku, že za každý nedovolený slovo, dostala ránu. Vůbec se jí nedivím, že nemluví.
Začala jsem kreslit. Tahy tužkou jsem neovládala. Malovala jsem instinktivně, automaticky. Když jsem se podívala na výsledek, nestačila jsem se divit. Namalovala jsem koupelnu a v ní postavu v krvi. Ta postava neměla obličej až na vyvalené oči, v kterých se značila hrůza. Byla to úžasná kresba, ale bála jsem se jí.
Podívala jsem se ke Kamile. Ta namalovala sklep. Černá místnost s miskami pro psa?! Doufala jsem, že to neznamená to, co si myslím. V rohu byla osoba. Malá skrčená a nápadně připomínali ji samotnou. Ona opravdu musela žít v takových podmínkách?! Najednou mi jí bylo hrozné líto. Nikdy jsem nevěděla, co přesně se jí stalo. Nikomu to nechtěla říct.
Všichni domalovali a potom jsme obrázky roztrhali a tím roztrhali i naši vzpomínku. Ale já si obrázek nechala. Když se nikdo nedíval, strčila jsem si ho do kapsy. Byl to náhlý popud.
Po hodině jsme odešli a já konečně měla volno. Odebrala jsem se do pokoje a tam... nikdo. Trochu jsem se divila. Ne, hodně jsem se divila, kde je Tifani. Hned jsem vyletěla do koupelny celá zděšená. Naštěstí tam nebyla. Potom jsem si všimla lístku. Napsala jen, že je pryč s Adamem. Toť vše.
Byl to děsný den. Náročný a divný. Ale měli jsme dobrý oběd-svíčkovou s knedlíkem. Na tom jsem si pochutnala a snědla jsem 4 knedle! Jestli to takhle půjde dál, za chvíli ze mě bude sud.

Zaklapla jsem deník a zastrčila ho zpátky pod polštář.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ami Ami | E-mail | Web | 8. dubna 2014 v 18:33 | Reagovat

Asi za chvíli budu sud :D To mě pobavilo!
Ehm - já nevím, koho mám radši :D Možná o trochu víc Tif! Jo, Tif! Teamy klidně udělej! Chystám se předělat enu, takže by se tam místo pro...ehm - Tif našlo :D
Kapitola je senzační!

2 Niké Storch Niké Storch | E-mail | Web | 8. dubna 2014 v 19:34 | Reagovat

Já mám taky raději Sašu než Tif..připadne mi taková pohodářka celkem :D No jsem zvědavá...:D

3 Casion Casion | Web | 8. dubna 2014 v 20:07 | Reagovat

Je to výborné ozvláštnenie poviedky, že si sem vložila zápis z denníku, ktorý bol veľmi zaujímavý a nie iba také kecanie, ale aj dej :D

4 Camilla Barnet Camilla Barnet | E-mail | Web | 8. dubna 2014 v 21:40 | Reagovat

Tak a teď, co mám napsat? :D Já vůbec nevím. Tahle povídka mě dostává čím díl tím více. :D Je to úžasné! :)
Jinak Tif mám ráda, ale Sašu asi víc.. Nevím. :D Ohledně těch týmů, rozhodně je udělej, protože já si je na web dám a určitě i další blogeři. :)

5 Linda Linda | Web | 9. dubna 2014 v 15:41 | Reagovat

Zajímavé! Hodně mě to zaujalo! :-)

6 Mirimë (Karolína Kahounová) Mirimë (Karolína Kahounová) | Web | 9. dubna 2014 v 16:48 | Reagovat

Krásná kapitola :) Asi mám radši o trochu víc taky Sašu než Tyf. Byl dobrý nápad do povídky dát zápis z deníku

7 Violett Violett | Web | 9. dubna 2014 v 17:56 | Reagovat

Krásné :) Dost mě tato povídka baví a mám nějak radši Tyf než Sašu :D

8 Scriptie Scriptie | Web | 9. dubna 2014 v 18:29 | Reagovat

Kamily je mi opravdu líto. Takového otce bych opravdu nechtěla.
A kapitolka byla primózní (moje nové slovo. xD) Část s deníkem se mi moc líbila. Hlavně proto, že já si jej taky píšu. ^^

9 Calla Calla | Web | 9. dubna 2014 v 18:54 | Reagovat

Úžasná kapitola! Líbí se mi styl deníku :) a jinak... Teamy klidně udělej ale já si jej na blog dávat nebudu... Promiň ale nedávám si na blog žádné teamy :)

10 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 9. dubna 2014 v 20:34 | Reagovat

Teamy rozhodně udělej:) Na blog bych si je určitě dala;) Jinak, asi mám radši Sašu, ale Tif taky není špatná:)

11 Wiky Dream Wiky Dream | E-mail | Web | 10. dubna 2014 v 11:19 | Reagovat

jako vždycky je to parádní kapitola, na to se už snad nic jiného ani říct nedá..
Hrozně mi bylo líto té holčiny, Kamily, chudák, mít takového otce tak už je asi mrtvej..
Jo, to s tou svíčkovou mě dostalo :-D :-D prý ,, jako sud" :-D :-D

12 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 11. dubna 2014 v 19:02 | Reagovat

Nádherný úryvek z deníku :O :D
Hezky se do sebe po té rozcvičce pustili :D
Nevím, proč,asi mi to nějak blbne, ale jak je to kurzívou, překrývala se mi jednotlivá písmenka O.o
To bude počítačem :_D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama