Žár zelených očí- 12.kapitola

25. února 2014 v 15:39 | Ilon-Ká** |  Žár zelených očí
Hi everybody,
dneska přicházím s další kapitolou ŽZO. Tentokrát to psala Angela a kapitola se ji moc povedla. A moc bych prosila, abyste komentovali i u ní. Určitě ji taky chcete udělat radost, tak jako mě. :) Užijte si kapitolu.




12. kapitola

Někdo v místnosti hlasitě zaúpěl. Ten někdo jsem byla já. Hlava mi bolestí třeštila a v uších mi nepříjemně hučelo a pískalo. Snad ještě nikdy jsem nezažila takovou bolest, i ty zážitky z lesa byly mnohem mírnější, než tohle. Nedokázala jsem se pohnout, promluvit, ani otevřít oči. Nepokoušela jsem se o to, chtěla jsem, aby byl všemu konec.

V jednu chvíli jsem oči otevřela, v místnosti byla tma, jenom zpod dveří prosvítalo slabé světlo. Ale asi byla noc, nebylo to denní světlo, ale zářivka. A pak byla zase temnota. Nic víc.

Světlo.

Tma.

Světlo.

Tma.

Takhle se střídaly stavy mého bezvědomí a mizerného vědomí. Nic jsem nechápala, nic jsem nevěděla. Ani to, jak dlouho to všechno trvalo, než jsem začala pořádně vnímat. Teprve když jsem vydržela mít otevřené oči déle, než čtvrt hodiny, jsem si začala uvědomovat, kde vlastně jsem. Zatím jsem o tom ovšem mohla jenom uvažovat.

Měla jsem strašné sucho v krku, potřebovala jsem vodu. Pomalu jsem si sedla a rozhlédla se okolo. Vypadalo to na nějaký sklep, odpovídal by tomu i chlad, byla mi čím dál větší zima. Všude byly jen nějaké bedny a krabice, ale ne nic k pití.
Leknutím jsem nadskočila, když se za dveřmi ozvala rána. Někdo vešel do vedlejší místnosti. Byly slyšet i tiché hlasy, které zprvu nebylo možné rozeznat. Naklonila jsem se blíž ke směru dveří a naslouchala.

"Aby bylo jasno, už se do toho nebudeš plést! Chci, abys odešel a nechal to na mně!" Zavrčel první hlas. Bylo mi okamžitě jasné, kdo to je. Chris. A co je s tím chlapem, který mě praštil?

"Ale já to takhle vůbec nechtěl!" Zaúpěl druhý a ve mně hrklo. John?!

"Víš, že mě to vůbec nezajímá? Už radši mlč, zavolám Tillovi, ať si pro tebe přijede."

"A-"

"Nechci nic slyšet! Zmiz! Běž ven čekat k autu."

"Ale tati!" Co?! Vážně řekl tati? Ale ne, to neřekl, jenom jsem se přeslechla. Prohrábla jsem si vlasy se zaschlou krví a zastrčila si je za uši. Doufala jsem, že znovu zopakuje ta slova, abych se přesvědčila.

To není možné, jsem tak zmatená… John mě nakonec přeci jenom zradil. Nebo ne? A já mu věřila. Myslela jsem si, že je to jeden z mála, komu jde věřit a teď přišlo zklamání. Zajímalo by mě, jak by mi to vysvětlil, kdyby měl možnost. Ale on má možnost, tak proč mi to nejde vysvětlit? Komu by se chtěla vysvětlovat zrada...

Rozhořčeně jsem se zvedla ze země, až se mi zamotala hlava a musela jsem se zase posadit. Chrise s Johnem jsem už neslyšela, museli odejít pryč. Pokusila jsem se zvednout pomalu a opatrně, abych se nezamotala.

Stále jsem si připadala jako ve snu, nebo noční můře. Kéž bych se už probrala. Naštěstí sklep nebyl tak temný, jak se mi zdálo před tím, rozhlížela jsem se v šeru. Ke dveřím vedly kamenné schody, spěšně jsem se k nim plahočila.

Bác! Tma. Už po několikáté jsem se probudila na zemi. Tentokrát to bylo mojí vlastní blbostí, chtěla jsem se dostat ke dveřím, ale nedívala jsem se pod nohy, a tak se mi podařilo zakopnout o nějakou bednu. Nestarala jsem se o to, co je v bedně, jenom jsem se zvedla a pokračovala cestou k současnému cíli.

Potichu jsem vyšla schody a přiložila ke dveřím ucho. Žádné zvuky se neozývaly, snad tam nikdo nebyl. Stiskla jsem kliku a zatáhla. Nic. Zkusila jsem to znovu, pořádně jsem se opřela do dveří. Zbytečně, byly zamčené. Co se dalo čekat...

V náhlém přívalu vzteku jsem do dveří kopla. Jen tak, bezúčelně, vztek jsem měla pořád stejný. Kopala jsem dál a dál. Jak nějaký blázen. Dokud jsem se se slzami v očích nezhroutila k zemi. Chvíli jsem jen hlasitě vzlykala a doufala… v zázrak.

Jsem sama, John mě zradil, nikdo mi nepomůže, propadala jsem zoufalství. Chybělo málo a začala bych volat o pomoc. Bylo by to k ničemu. Třeba to takhle chtějí. Chtějí, abych tady zoufale vykřikovala. Třeba se tím ještě baví.

Musím se uklidnit. Sednout si a zhluboka dýchat. Musí tu být ještě nějaká cesta ven, nebo něco, čím bych rozmlátila dveře. Jestli budu dál bez vody, nedopadne to dobře. Co kdybych se podívala do nějaké z krabic, třeba v nich naleznu něco k jídlu a pití.

Udiveně jsem vytáhla lahev z krabice, lahví tam bylo mnohem víc a většina z nich byla naplněna zelenou kyselinou. Pod dalším návalem vzteku jsem chtěla jednu vzít a mrštit ji proti zdi. Nejraději všechny.

Vzala jsem tu lahev, která byla naplněna čirou tekutinou a náznakem bublinek. V tom šeru jsem to nemohla přesně určit, ale možná je to obyčejná minerálka. Přinejhorším otrávená. Otevřela jsem ji a začala vodu hltat, nevnímaje jaká může být.

V dalších krabicích bylo jídlo. Byly plné jídla, nechápu k čemu takové zásoby. Vzala jsem si jednu suchou ne zrovna čerstvou housku a zakousla se do ní. Něco v mé hlavě mi říkalo, že bych odsud nic jíst neměla, ale hlad zvítězil.

Tohle všechno bude past. Už jsem v pasti. Nechají mě tady s jídlem a pitím a sami dál budou konat jen svůj plán. Počítají s tím, že se mě zbavili, ale to se pletou. Já jim ještě ukážu. Musím něco udělat! Prostě musím!

Připadala jsem si jako šílenec, už na mě opět padal hysterický záchvat a kopání do dveří. Byla jsem zoufalá a zmatená, nedokázala jsem souvisle vnímat. Komunikovala jsem sama se sebou opravdu jako s nějakým robotem.

Tak Eliz, teď se porozhlédneš po něčem, čím by se daly rozmlátit dveře. Prohledáš více krabic a odsuneš je, třeba najdeš sklepní okno, nebo další východ. Úkol první: zkrátka se dostaň pryč odtud!

***

Hledala jsem, zoufale jsem prohrabávala další bedny a krabice, ale nic jsem nenašla. Po tváři mi stékaly slzy, zbylo mi však nějaké odhodlání a neměla jsem chuť to vzdávat. Nechtěla jsem zůstat ve sklepě, nechtěla jsem tu zemřít. Namlouvala jsem si, že to zvládnu.

Posouvala jsem krabice jako bych stavěla puzzle. Nenacházela jsem správné dílky. Nakonec jsem všechny krabice začala skládat na schody ke dveřím, kdyby se náhodou někdo vrátil, aby se tíže dostal dovnitř. Některé byly docela velké a těžké, špatně se tahaly. A vůbec jsem netušila, že jich bude tolik.

Byla jsem vyčerpaná, ale na odpočinek nebyl čas. Pořád jsem rovnala, nosila, tahala jako smyslů zbavená. Bála jsem se znovu napít vody, co když je přeci jenom otrávená. Už jsem se stejně jednou napila, tak by mi neměla nijak ublížit.

Po krátkém odpočinku jsem pokračovala dál. Natahovala jsem se přes poslední bedny a do očí mě udeřil paprsek slunce. Světlo?! Dívala jsem se přímo do rozbitého okna a vdechovala čerstvý vzduch. Konečně jsem pokročila.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Casion Casion | Web | 25. února 2014 v 18:04 | Reagovat

Ale ale to je nám teda prekvapenie! Tak otec a syn, to som teda nečakala :D Som zvedavá, čo bude ďalej, páči sa mi aká ej silná a nevzdáva sa :-)

2 Eamane Eamane | Web | 26. února 2014 v 8:42 | Reagovat

Chtěla jsem se ještě zeptat, jakje to s recenzními výtisky? :)

3 Ilía Ilía | E-mail | Web | 26. února 2014 v 10:06 | Reagovat

Huhú! Tak tatík, jo?! No páni! Teď už Johna nemám fakticky vůbec ráda!!! :D

4 Clara Black Clara Black | Web | 26. února 2014 v 14:20 | Reagovat

No vida. Takže táta, jo? :o Honem přidat další kapitolku, protože jsem napnutá jako struna! Já prostě potřebuju další kapitolu. Nutně! :D

5 Ami Ami | E-mail | Web | 26. února 2014 v 15:59 | Reagovat

Ó! Tak tatínek :-D Tak to je fakt zvědavá, jak to bude dál! A proč jste mi ksakru zničily Johna? Jste děsný!

6 Ella Monurová Ella Monurová | 27. února 2014 v 19:03 | Reagovat

Zajímavé, krása :3

7 Joss Joss | E-mail | Web | 28. února 2014 v 8:24 | Reagovat

Už som tak trochu čítala u Angeli, ale aj sem musím niečo napísať. :D Skutočne perádnu zápletku ste vymysleli, ja netuším, či vy sa nejako dopredu dohadujete, ale je to proste úplne skvelá poviedka, ktorej sa neviem nabažiť, dobre sa číta a nikdy jej nie je dosť, tak dúfam, že čoskoro napíšeš pokračovanie, ako viem, si na rade, takže sa teším na tvoju časť. :)

8 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 28. února 2014 v 15:03 | Reagovat

[7]: No právě že se ani moc nedomlouváme. Jen na tom nejdůležitějším, ale jinak prostě vymýšlíme na to, co ta druhá napsala.. :D Důkazem je to, že takhle jsme to vůbec neplánovali, vypadá to, jako by ta anotace byla úplně na jiný příběh :D

9 Zoey Zoey | Web | 1. března 2014 v 9:16 | Reagovat

Nádherná kapitola, moc se Angele povedla, a těším se i na tvou :) Píšete skvěle.
Ten táta mě teda dostal! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama