Významní- 12. kapitola

12. února 2014 v 17:31 | Ilon-Ká** |  Významní
Ahoj,
po dlouhé době přidávám další kapitolu Významných. Mám s touhle povídkou velké plány, ale nevím, jestli je uskutečnit. Je tu jen pár čtenářům. Byla bych ráda, kdyby to četlo víc lidí, ale to asi nebude možné. A kdyby to někdo četla, tak tohle je už dvanáctá kapitola. Tentokrát z pohledu Kaina. Tak snad se bude líbit.



Významní
Kapitola 12
Pohled: Kain

Když jsem se probral (nebo znovu usnul, jak se to vezme)byl jsem uprostřed náměstí toho divného hradu. Byl jsem tu úplně sám a bylo tu ticho jako v hrobě. Ani ptáci, kteří mě provázeli celou, tu nebyli. Ne, že by mi to nějak vadilo, ale tohle zlověstné ticho se mi nelíbilo.

Rozhlížel jsem se kolem, jestli nespatřím nějakou nápovědu. Něco, co by mi poradilo kam dál. Ale nic jsem nespatřil a já nevěděl, co si mám počít. Ale nehodlal jsem tady stát jako největší magor pod sluncem.

Vyrazil jsem přes náměstí ke schodům, které vedly do hradu. Byly to staré kamenné schody, které se při každém mém kroku drolili. Nevydrží tady už moc dlouho. Rychle jsem se vyběhl a zkusil otevřít dveře. Jak jsem čekal, bylo zamčeno.

Rozhlížel jsem se kolem po nějakých skrýších, kde by mohly být klíče schovaný. Podíval jsem se pod kytky, které u dveří stály, prohledal jsem všechny záhyby ozdobného zábradlí, který lemovalo schody, ale nikde jsem nic nenašel.

Naštvaně jsem zase slezl ze schodů. Zlost ve mně vířila jako hurikán. Jen chvíli a vyplave na povrch. Takhle si se mnou hrát! Jako by mi nestačilo, že plním důležité poslání na zemi. Teď musím ještě plnit nějaký divný úkol, který ani nevím, jaký je. Koho by to sakra nenaštvalo.

Podíval jsem se na ty dveře. Byli to velké vstupní dveře, které byly ze skla, přes které byly dány mříže. Kdyby tam nebyli ty hrozný mříže, poradil bych si s tím raz, dva. Jenže jak zneškodnit mříže s tím, co tady je? Nebo spíš není?

Rozhlédl jsem se kolem. Tentokrát pořádně. Hledal jsem nějaký hodně velký šutr, nebo něco železného. Něco s čím bych mohl přelomit mříže, aniž bych se zhroutil.

Už jsem to skoro vzal, když mě něco upoutalo. Vůbec bych si toho nevšiml, kdyby nezasvítilo slunce a neodrazilo se od té věci. Leželo to jen tak na zemi jen kousek ode mě. A já si toho nevšiml! Když jsem přišel blíž, zjistil jsem, že je to meč. Zaradoval jsem se. S mečem a mými schopnostmi mříže rozřežu raz dva.

Stoupl jsem si i s mečem před schody a začal se soustředit. Musel jsem v sobě najít tu sílu, která mi pomáhá v kouzlení. Je vzadu v hlavě a já kousek po kousku se k ní musím dostat. Čím náročnější je kouzlo, tím náročnější je se k energii dostat. A tohle bylo dost náročné.

Myšlenkami jsem se natahoval dál a dál do mozku a snažil se najít to místo. Musel jsem se soustředit, protože kdyby moje koncentrace jen na chvíli povolila, byl bych zase na začátku. Je to jako gumička. Čím blíž jste, tím je to ještě obtížnější. Ale díky mé leté praxi, jsem tam za chvíli byl a pocítil jsem nával energie, která tu byla pro moje kouzla.

Zavřel jsem oči a představil jsem si, co přesně chci udělat. Ke kouzlení byla potřeba fantazie a soustředit se na detaily. Představil jsem si co nejpřesněji náměstí. Jak stojím před schody, a svírám před sebou meč. Meč byl blyštivý se zlatou rukojetí. Byli na něm dva diamanty. Meč se zvedl do vzduchu a chvíli vydržel na úrovni mých očí. Meč poté putoval ke dveřím. Zastavil se kousek nad klikou, která byla zamčená. Teď to nejtěžší. Meč se naklonil nad mříže a začal řezat. Pociťoval jsem velký úbytek energie, jak kouzelné, tak té svojí. Ale musel jsem pokračovat a snažit se rozřezat co nejvíce mříží. Hlavně kolem kliky. Za chvíli byl otvor okolo hotov a já byl naprosto vyčerpaný, ale ještě jedna věc. Meč se otočil, a rukojetí rozbil sklo na dveřích.
Vyčerpaně jsem otevřel oči a těsně před tím, než jsem omdlel, jsem zjistil, že se všechno povedlo, tak jak mělo.

*-*-*-*
Když jsem se ráno vzbudil, byl jsem vyčerpaný. Poté co jsem ve snové zemi omdlel, jsem nemohl pořádně spát. Pořád jsem se převaloval a ve snech mě pronásledovaly nestvůry nevídaných tvarů a velikostí. To mi zrovna v nabírání síly nepomohlo. Nejhorší bylo, že únava z kouzlení se na mě přenesla i sem. Dneska nebudu moct provádět žádná větší kouzla. Nanejvýš nějaké ovlivnění mysli a i to mi dá zabrat.

Vylezl jsem ze stanu a mále si u toho zašpinil kolena. Myslím, že už jsem ta takový výpravy moc starý. Měl bych raději spořádat plány ve svém paláci a ne se plížit divočinou. Když jsem vylezl a postavil se, protáhl jsem se. V kostech mi hlasitě zakřupalo a já se s bolestnou grimasou ohnul. Opravdu jsem byl na to starý.

Toužebně jsem se zasnil nad vanou plné horké vody a velké, měkoučké posteli. A ty talíře plné jídla, co by mě čekali, až bych se vzbudil. Při té představě mi zakručelo v břiše. Od včerejška jsem nejedl a ani teď jsem si nemohl nic dát, protože moje skromné zásoby ubývaly. Místo toho jsem začal balit. Sklidil jsem stan, zabalil spacák, zasypal ohniště, a co nejlíp zahladil stopy. Nepotřeboval jsem, aby mě někdo sledoval.

Když bylo všechno sbaleno, vydal jsem se na cestu. Prodíral jsem se lesem a přitom nadával na celý svět. Často jsem zakopl o větev, nebo se mi o batoh zasekl nějaký trn. Nesnášel jsem přírodu, byla tak otravná. Všude se zachytávala.

Jenže jsem tu musel být kvůli těm tupcům, co si neumějí hlídat myšlenky a v hlídání taky selhali. Teď bylo ještě důležitější, abych se dostal do té vesnice, kde Vanessa bydlí. Musel jsem, a to co nejdřív, unést její rodiče. Musel nad ní mít aspoň nějakou páku, protože se řítila jak neřízená střela. Třeba teď vůbec nevím, kde se nachází. Věděl jsem jen, že odjela autobusem i s tou malou holkou.

Při pomyšlení, že jsem naprosto bezradný i bezbranný, jsem přidal do kroku. Ať už to mám co nejdřív za sebou.

*-*-*-*
Po pár hodinách chůze, pádů a zlostných nadávek jsem konečně došel k městu. Už se stmívalo, když jsem spatřil první světla města, nebo spíš velkoměsta.

Přidal jsem do kroku a za chvíli jsem se nacházel na kraji lesa a koukal jsem skrz stromy na všechny ty domy, obchody a hotely. Světla mě sice bodala do očí, protože už jsem si zvykl na přítmí lesa, ale nejraději bych rozběhl vstříc ulicím. Ale nemohl jsem. Ještě jednu noc jsem musel přežít ve stanu na tvrdé zemi.

Vrátil jsem se kousek zpátky, aby mě někdo náhodou neobjevil. Naskytly by se tak jen komplikace, které by mě zbytečně zdržovaly. Rozbalil jsem stan a roztáhl spacák. Ani jsem se neobtěžoval s rozděláváním ohně. Bylo by to zbytečné a přilákalo by to pozornost. Rychle jsem snědl poslední zásoby jídla a ulehl do stanu. Poslední den venku. Zítra už budu spát v hotelu a při nejlepším v letadle.

*-*-*-*
Po dlouhé době se mi nic nezdálo. Nenavštívil jsem žádný snový svět, jen jsem upadl do hlubokého, bezesného spánku a byl jsem za to rád. Konečně jsem se pořádně vyspal bez nočních můr.

Když jsem si vzpomněl, že jsem jen pár metrů od města, okamžitě jsem byl vzhůru a už jsem balil věci. Ještě před tím, než jsem se vydal na cestu, jsem se převlékl. Vytáhl jsem si z batohu nové oblečení, které nebylo roztrhané a větvičky stromů.
Konečně jsem vypadla jako slušný člověk. Po chvíli přemýšlení, jsem vyrazil. Spacák i stan jsem tam nechal, aby nekazily moji image slušného, vysoce postaveného podnikatele, kterým jsem teď byl.

Odešel jsem od tábořiště a za chvíli stál znovu na kraji lesa. Rozhlížel jsem se, jestli okolo nejsou nějací lidé. Nepotřebuji žádné svědky. Nikdo nikde. Zhluboka jsem se nadechl a vykročil jsem z lesa.

Za chvíli jsem už stál na silnici, které vedla do města. Po cestě jsem míjel plakáty, které hlásili: "Vítáme Vás v Oklahamě." "Jen v Oklahamě najde to, co hledáte." Na sto metrů tu bylo nejmíň patnáct hlasatelek. Ale já byl za ně rád. Patřili do opravdového světa. Do mého světa.

Došel jsem k nejprestižnějšímu hotelu ve městě a ubytoval se. Nic jsem si nevybaloval, protože za chvíli zase odjíždím, respektive odlítám. Při cestě jsem si stihl zařídit letenku do NY. Bylo to předposlední volné místo a odlétalo za pár hodin. Měl jsem štěstí.

Pokoj byl krásně zařízený a nejraději bych se tady na pár dní ubytoval. Mohl bych načerpat síly, abych byl silnější. Mohl bych si to všechno promyslet. "Ne!" zařval jsem na sebe v mysli. "Nemůžeš si dovolit ztrácet čas." Musel jsem tomu hlasu přiznat pravdu.

Ale mezitím, než budu muset jet na letiště, se stihnu aspoň vykoupat. Když jsem si prohlížel pokoj, uviděl jsem vedle v místnosti obrovskou výřivku, ke které jsem teď zamířil. Svlékl jsem se a pomalu si sednul do horké vody. Bylo tak krásné a osvěžující na sobě pocítit proudy horké vody. A když jsem zapnul masážní zařízení, byl jsem v ráji. Po tak dlouhé době něco tak krásného.

Byl jsem tam strašně dlouho, a když jsem vylézal, vypadal jsem jako rak. Ale jako spokojený rak. Se slastným povzdech jsem se oblíkl a zamířil pro svůj batoh. Byl čas vyrazit.

Vyšel jsem pryč z pokoje a vrhl jsem na něj závistivý pohled. Opravdu rád bych tady zůstal o něco déle. Ale moje povinnosti mi to nedovolovaly. Musel jsem odletět.

Před hotelem jsem si zavolal taxika a nadiktoval mu adresu letiště. Cestou jsem se rozhlížel kolem a přemýšlel nad svým ďábelským plánem, která jsem pořád a pořád zdokonaloval. Pokud všechno proběhne podle plánu, do týdne budu mít Vanessu pod palcem a s trochou štěstí i ty ostatní.

Když jsem vystupoval, dal jsem řidiči vysoké spropitné. Vypadal docela vylekaně a koukal se ně mě jako na svaté zjevení, ale na nic se neptal a radši rychle odjel pryč. Nejspíš si myslel, že si to rozmyslím a budu chtít peníze zpět.

Na letišti bylo rušno. Všude samí lidé, co někam chvátají. Malé děti tady pobíhají a hledají své rodiče. Policie a hlídači se to snaží všechno uhlídat a pomáhat kde se dá, ale je tady moc velký frmol i na ně. Podíval jsem se na obrovskou tabuli, která hlásila odlety. Můj let odlítal za půl hodiny. To se stihnu i najíst, ale prvně jsem zašel do odbavovací místnosti. Tam mě prohledali. Našli u mě pár věcí, které se jim nelíbily například nože, ale malé ovlivnění mysli stačilo na to, aby se mě nevyptávali a nechali mě jít.

"Vážení cestující, prosím nasedej do letadla, které míří do NY. Za deset minut odlítáme" ohlásil rozhlas v hale. Monotónní hlas už mě po té půlhodině rozčiloval, takže jsem byl rád, že už budu moct nasednout do letadla a trochu si odpočinout.

Ani nevím jak, ale ta půl hodina utekla strašně rychle. Strčil jsem si poslední kus masa do pusy a vyrazil do letadla. Při předávání letenek, jsem měl pocit, že jsem v davu uviděl Vanessu, ale když jsem se pořádně rozhlédl, nikde nebyla. Už nejspíš blouzním. Rychle jsem vešel do letadla a pohodlně se usadil do sedadla.

Po chvíli jsem ucítil stoupání letadla. Konečně letíme a já jsem blíž k naplnění mého plánu.

Z mého blaženého stavu mě vytrhl až mobil, který mi ohlásil esemesku od Gala. Stála v ní zpráva, která mě vůbec, ale opravdu vůbec nepotěšila.

"Vanessa je v Oklahamě." Stálo v ní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ami Ami | E-mail | Web | 12. února 2014 v 18:50 | Reagovat

Je to jasný! Tuhle povídku si musím přečíst od začátku! Jelikož je naprosto boží!

2 Milenne Milenne | Web | 13. února 2014 v 9:56 | Reagovat

Páni! :D
Docelas mě tím překvapila, nečekala jsem to! :D
Jsem celkem zvědavá, jak to bude pkračovat, končí to tááák napínavě! :D
Tak šup, Ilonko, těším se! :D
P.S. I já bych si přála, aby to četlo více lidí...:D

3 Mrs. Tollens Mrs. Tollens | Web | 13. února 2014 v 17:13 | Reagovat

Joo přesně to mám v plánu :D ted se zatím dostat do kondice a všeobecně zpevnit tělo a pa hlavně to abych si prostě mohla dovolit žrát ledacos :D Prostě vše, at je to nezdraví :D

4 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 13. února 2014 v 22:46 | Reagovat

Musím si to dočíst, jelikož jsem zatím stihla jen prolog:D Ale je to boží!:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama