Záhadná zahrada- 4. kapitola

24. ledna 2014 v 18:48 | Ilon-Ká** |  Záhadná zahrada
Ahoj lidičky,
jak se máte? Já úžasně. Moc jste mi udělali radost. Když jsem otevřela blog a uviděla tolik komentářů u posledních článků a hlavně u Čaj o páté, byla jsem nadšená. Když jsem pročítala vaše všechny názory, jsem ráda, že jsem tuhle rubriku založila. Je hezké znát vaše názory a ták.
Dneska pro radost tu máme 4 kapitolu ZZ. Dala jsem si na ni docela záležet, tak se snad bude líbit. Věnována je všem, co ji čtou, jen tak pro radost :)




4. kapitola

Egypt? Egypt! Ano byl to opravdu Egypt. Ležela jsem ne zemi, která byla jen a jen z písku. Kolem mě byly postaveny pyramidy, sochy, domy z písku a okolo po mě pokukovali divní lidé. Spíš jenom muži. Co jsem tak věděla, tak ženy byly doma a starali se o domácnost.

Chlapi byli zahaleni jen z části. Většina měla jenom bílé sukně s červeným, látkovým páskem, za kterým měli danou primitivní dýku. Někteří měli celé roucha. Předpokládala jsem, že to byli ti vznešenější, bohatší.

Všichni na mě vyjeveně koukali. Ani se jim moc nedivím. Spadnu z čistého nebe a ležím tu ve svém moderním oblečení a u sebe mám věci, které ani neznají. Například pásek u riflí, nebo knoflíky. Měla bych se co nejdřív převléct, ale to bylo na pořadí až druhé. Teď jsem se musela někam schovat, nebo mě ukamenují, což je v téhle době normální věc.

Rychle jsem se zvedla ze země, oprášila se a rozhlédla jsem se okolo. Za domy se nacházeli pole se zavlažovacím systémem. Přesně takovým, o kterém jsme se učili v dějepise. Všichni se právě musí vracet z práce domů.

Neměla jsem žádný, záchytný bod a nevěděla jsem kam jít. Nevěděla jsem nic, kromě toho že jsem v Egyptě. Vždyť já ani nevím, v jaké jsem době!

Než jsem se stačila rozbrečet a zhroutit se, rychle jsem se zvedla a vydala vstříc zapadajícímu slunci. Šla jsem přímo za nosem a neohlížela jsem se. Snažila jsem se jen utéct svému osudu. Nechtěla jsem tady být. Chci domů! Zmocňovala se mě panika. A to se právě začalo stmívat.

Nevěděla jsem, kam se na noc schovám. V pouštích se přes noc dokáže ochladit až na několik stupňů pod nulou. Byly to obrovské rozdíly a moje tělo na takové změny není vybaveno. Pokud se někam neschovám, umrznu.

Tahle myšlenka mě poháněla dál a dál. Slunce už skoro zapadlo a já začala pociťovat chlad. Doteď jsem si to neuvědomovala, ale měla jsem jen lehký svetr, který nezahřeje. Začala jsem pomalu panikařit, ale nepřestávala jsem jít. Musím si rychle něco najít!

Krok po kroku jsem šla dál, ale nebylo tu nic, kromě dalšího a dalšího písku. Jako bych zacházela čím dál hlouběji do pouště. Ale nemohla jsem se otočit a vrátit se, na to bylo moc pozdě. Mohla jsem jenom jít dál a doufat, že tam na mě něco čeká. Musela jsem pokračovat v tomhle nerovném boji, který prohrávám.

Slunce zapadlo a na poušť padla tma. Prudký ochlazení mnou zacloumalo, až se mi rozdrkotali zuby.
Chlad se mi šířil celým tělem a rozdrkotal snad i kosti. Cítila jsem, jak zima začíná ovládat mé tělo. Snažila jsem se dál pokládat nohu po noze, ale nemohla jsem. Zima už mě ovládla natolik, že jsem nemohla jít dál.

Svezla jsem se pomalu na zem a schoulila jsem se do klubíčka. Snažila jsem se zahřát, ale nešlo to. Bylo toho na mě moc. Nebyla jsem na takové mrazy zvyklá a oblečení mi v tom taky nepomáhalo.

Teď už jsem se mohla jen smířit s myšlenkou, že jsem nesplnila první velký úkol, před který jsem byla postavena. Musela jsem se smířit se zklamáním. A se smrtí. Byla jsem sice mladá, ale smrti jsem se nebála. Už dřív jsem pochopila, že smrt je nedílnou součástí našich životů. A pro každé si dojde. A teď si dojde i pro mě.

Po chvíli se mi chtělo spát. Oči se mi sami zavíraly. Snažila jsem se je držet nahoře, ale bylo to nemožné. Tělo si dělalo, co chtělo a já pochvíli usnula. Usnula jsem v mrazu. To se rovná jisté smrti.

*-*-*-*-*-*

Vzbudilo mě slunce, které mě neúprosně bičovalo do očí. S překvapením, že žiju, jsem se rychle posadila, což nebyl zrovna nejlepší nápad. Zatočila se mi hlava a já zase spadla zpátky do postele.

Teprve teď jsem si uvědomila, že neležím na poušti a nejsem jen zmrzlý rampouch. Já žiju. Nevím jak, ale je to skvělý pocit. Moct dýchat a užívat si i to slunce, které mě probudilo. Ten pocit, ale netrval moc dlouho.

Někdo ke mně rychle přiběhl a položil mi teplý obklad na čelo.
,, Jen lež. Musíš se uzdravit a to pohybem moc nepůjde." Řekl dívčí jemný hlas.

Jen nepatrně jsem otevřela oči. Jen tak, abych mohla uvidět tu osobu, která na mě promluvila a dala si tu snahu mě zachránit.

Byla to mladá dívka. Jako skoro všechny egyptské ženy měla černé, po ramena dlouhé vlasy. Byla velice krásné. Měla do hněda opálenou pleť, bez jediné vlásky, či pupínků. Oči barvy studánky, ji zářily a byly plné života. Tahle mladá dáma se určitě neutápěla v depresích. A její plné rty taky nebyly k zahození. Ani velké ani malé. Pro muže musela být velice atraktivní. A přitom vypadala tak mile. Vůbec ne jako nějaká nafintěná holka, co naříká při zlomení nehtu. Taková kombinace se nevidí moc často.

Zase jsem rychle oči zavřela, protože toho sluníčka na mě bylo příliš. Teď když jsem ležela a vnímala, jsem zjistila, že mě bolí celé tělo. Cítila jsem každý sval v těle. Ten předešlý pohyb nebyl zrovna dobrý nápad.

Ochraptěle jsem zakašlala a snažila se něco říct, cokoliv, ale nešlo to. V puse jsem měla příliš sucho a mé tělo nechtělo spolupracovat. V tenhle okamžik jsem mohla být ráda, že žiju a dýchám.

Holka někam odešla, ale za chvíli zase přicupitala zpět. Sedla si vedle mě a něčím se mi snažila vpravit vodu do pusy. Snažila jsem se vodu polykat, ale nešlo to. Jako by i voda byla velký kus hlíny, které ne a ne sklouznout do žaludku. Voda mi po stranách stékala pryč. Pryč z úst. A mě ji bylo moc líto. Chtěla jsem ji, ale nemohla jsem.

Holka to se mnou vzdala a šla pryč. Nechala mě tu. Samotnou a bezbrannou. Ale po chvíli jsem zase usnula, nebo spadla do bezvědomí.

Během té doby co jsem se střídavě probouzela a zase padala zpátky do tmy, se mi zdálo mnoho snů. Jeden hroznější než druhý. Byly divný, vystupovala v nich mnoho příšer a děsili mě. S křikem jsem se probouzela, ale ten křik mě zároveň vyčerpal tak, že jsem spadla zpět. A pořád do kola. Myslela jsem, že už to nevydržím. Chtěla jsem v té tmě, naprosté tmě bez ničeho, které mě pohlcovala jen někdy, vstoupit a už nikdy nevyjít.

*-*-*-*-*-*

Nacházela jsem se na louce. Na hodně velké louce. Tak velké, že jsem neviděla na žádný konec. Ale v té chvíli mi to přišlo normální. Bylo na ní mnoho květin a jejich vůně byla omamná. Sedla jsem si mezi ně a blaženě k nim čichala. Nic nevoněla krásněji, než tyhle květiny.

Věděla jsem, že bych tu mohla strávit celý život a vůbec by mi to nevadilo. Byla bych tady šťastná, ale něco mě pořád rušilo. Jako by vítr nesl moje jméno. Pořád dokola a dokola na mě narážel. Tušila jsem, že jsem zapotřebí někde jinde. Musela jsem jít. Ale věděla jsem, že jednoho dne se sem vrátím, a budu konečně šťastná.

*-*-*-*-*-*

Znovu jsem se probudila po pár dnech, nebo týdnech. Nevím, čas pro mě neexistoval. Neexistovalo nic, kromě snů a bolesti. Ale bolest postupně zeslabovala a sny ztrácely na hrůze.

A teď jsem vzhůru a věděla jsem, že do té smrtící zóny se už nedostanu. Pomalu jsem otevřela oči, ale nic jsem neviděla. Všude byla dokonalá tma. Snažila jsem se zaostřit a aspoň něco spatřit, ale tma byla neproniknutelná. Byla tmavá noc bez známky měsíčního svitu.

V hrdle jsem měla sucho a v žaludku mi hlasitě kručelo, ale všichni v době, nebo v čem jsem se to nacházela, spali. Nechtěla jsem se je budit, protože i tak kvůli mně toho mnoho obětovali. Celou dobu se o mě dobře starali a já jim budu nadosmrti vděčná. Vděčila jsem jim za život.

Pomalu, tak aby se mi nezatočila hlava, jsem si sedla. Chvíli jsem v sedu zůstala a čekala, zda se dostaví nevolnost. Naštěstí ne, takže jsem se opatrně zvedala na nohy. Po dlouhém ležení a nic nedělání trochu ochably, takže se mi okamžitě podlomili. Naštěstí jsem se chytla něčeho, co stálo poblíž, a na nohách se udržela.

Čekala jsem tam ve tmě, dokud si moje nohy nezvyknout. Mezitím jsem se snažila zorientovat. Už jsem trochu rozeznávala tvary, takže jsem do ničeho nemohla narazit.

Stála jsem v malé místnosti, která nejspíš sloužila jako dnešní obyvák. Byla zde postel, na které jsem až do teď spala, malý stůl s židlí, o kterou jsem se opírala a ještě tam byly v rohu něco jako kamna. Spíš to bylo ohniště, ale nahoře to mělo trubku, která měla odvádět kouř. Bylo to provizorní, ale nejspíš účinný.

Všimla jsem si, že na stole leží malá mísa. Bylo to jen pár kroků, ale i ta cesta mě vyčerpala. Opřela jsem se o stůl a snažila se vzpamatovat. Cítila jsem se tak vyčerpaná, jako bych právě uběhla maraton, ale byla jsem u stolu. Opatrně jsem vzala mísu do rukou a zjistila jsem, že je tam voda.

Hurá. Rychle jsem mísu přiložila ke rtům a hltavě pila. Vypila jsem celou mísu, ale pořád jsem měla sucho v krku, ale už to nebyla tak strašné. A věděla jsem, že pokud bych toho vypila víc, bylo by mi špatně. Voda dočasně zahnala i hlad, takže jsem se vydala zpátky k posteli.

Na tu jsem se svalila a v okamžiku usnula.

*-*-*-*-*-*

Znovu jsem se vzbudila za bílého dne, kdy mě opět probudily sluneční paprsky. Pomalu jsem otevřela oči a snažila přizpůsobit světlu v místnosti. Bylo tu o hodně víc světla než u nás. Jako by tu slunce svítilo víc. A taky tu bylo mnohem větší vedro. Když jsem se zvedala z postele, zjistila jsem, že se mi oblečení lepí na kůži, jak jsem byla zpocená. Nepříjemný pocit.

Když jsem stála na nohou, zjistila jsem, že jsem silnější, než jsem byla v noci. To mi udělalo takovou radost, že jsem si poskočila. To byla chyba. Nohy se mi podlomily a já padala na zem. Kdyby mě nezachytili silné mužské paže, ležela bych na zemi.

Když mě ty paže zvedali zpátky do postele, mohla jsem si prohlídnout mého zachránce. Byl to muž v středním věku. Nezvykle krátké tmavé vlasy, tmavá pleť a vypracované tělo. Je super, že chlapi v téhle době nenosili nic na hrudi, protože jsem mohla obdivovat jejich vypracovaná tělo. V době 21 století se to už nevidí. Bohužel.
,,Opatrně. Ještě nejsi úplně zdravá. Měla by ses co nejvíc šetřit," řekl muž s vlídným úsměvem ve tváři.
,,Ale já už se cítím o dost líp. Dokážu už chodit, jen jsem zapomněla, že bych měla být opatrnější." Odpověděla jsem mu. Nechtěla jsem celý den zase proležet v posteli. Potřebovala jsem pohyb, jinak se zblázním.
,,Dobře, tak co kdybych šli teď do kuchyně? Určitě máš hlad a já jakbysmet." Řekl a už mě zvedal na nohy.

Cestou do kuchyně mě přidržoval, i když jsem mu několikrát opakovala, že to zvládnu sama. Nenechal se odbýt.

Kuchyň byla malá místnost, která přiléhala k obyváku. V místnosti nebylo moc nábytku ani místa na vaření. Byly tu jen nějaké skříně na jídlo a kuchyňská linka v tehdejším provedení. No a ještě malý stůl pro tři osoby. Teď tam byla přistrčená ještě jedna stolička. Nejspíš pro mě.

Společně s mužem jsme došli až k stolku a on mě posadil do jedné z židlí. Potom se otočil a šel do nějaké další místnosti, které jsem si všimla až teď. Když vycházel, měl v rukou suroviny. Otočil se ke mně zády a začal něco kuchtit. Občas si odběhl ven k ohni. Vysvětloval mi, že tak ohřívají vodu a jiné jídlo. Vůbec tu neexistovala elektrika!

Muž se v kuchyni otáčel celkem obstojně. Vypadal, jako by v tom byl zběhlý. Za chvíli přede mnou stála polívka s chlebem. Rychle jsem se dala do jídla, protože jsem měla hrozný hlad. Všechno jsem to hned zhltala. Muž na mě nevěřícně koukal a zavtěl hlavou. Sám snědl sotva třetinu jídla.

Když jsme dojedli, respektive muž, protože já byla už dávno najezená, zvedla jsem se, že po sobě uklidím. Ale muž mě zase zastavil a udělal to sám. Zacházel se mnou jak s porcelánovou panenkou. Paradoxem ale bylo, že ani porcelán neznal.

Zvedala jsem se k odchodu. Nikdo mi nezabránil, takže jsem se vydala zpátky do postele. Po cestě jsem se ještě napila a skoro spadla na zem. Nakonec jsem to ale zvládla až do postele, na kterou jsem se svalila. Nechtělo se spát, tak jsem přemýšlela nad tím, jak rychle události nabraly spád.

Muž za mnou po chvíli došel. Sedl si ke mně na postel a chvíli jen mlčel a koukal se na mě.

,,Teď musím jít do práce a budu tě tu muset nechat samotnou. Moje dcera a manželka dneska šly do města a vrátí se až zítra. Doufám, že budeš ležet v posteli a uzdravovat se. V kuchyni máš nachystané jídlo, kdyby si měla hlad. A je tam i voda." Řekl a odešel.

Ještě ve dveřích se otočil a prohodil směrem ke mě: ,, Jo a jmenuji se Ryan."


S tím odešel a já osaměla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 25. ledna 2014 v 10:30 | Reagovat

Úpal a zimnice. I takovou má sluníčko moc.

2 Ella Monurová Ella Monurová | Web | 25. ledna 2014 v 15:35 | Reagovat

Senzační kapitola .. Těším se na další :33

3 Ami Ami | E-mail | Web | 25. ledna 2014 v 17:50 | Reagovat

Nádhera!!!!!!!!!!!!!! Těším se na další, jelikož tohle je naprosto božííí!

4 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 25. ledna 2014 v 20:41 | Reagovat

Mám takový pocit, že jsem tohle ještě nečetla O.o
Každopádně je to moc krásné! :33 :D
Dočtu si to hned jak se konečně vymotám -_-

5 Angela Angela | Web | 25. ledna 2014 v 20:53 | Reagovat

Skvělá kapitola, moc se ti povedla.

Jinak by mě zajímalo, bude brzy kapitola Psychopatů? :D

6 Ilía Ilía | E-mail | Web | 25. ledna 2014 v 21:32 | Reagovat

Ona umí Egyptsky... nebo jakžetammluví?? :DD To neřeš :D
Kapitola je skvělá. Hlavně mě pobavily její myšlenky. Vypracované tělo a porcelánová panenka.
A to jak jedla... skvělý. Prostě skvělý :DD

7 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 26. ledna 2014 v 13:35 | Reagovat

[6]: S tím jazyk je to nejspíš automaticky. Protože jde o "kouzelnou cestu" s nějakým posláním, tak ji tam nemohly poslat bez toho, aby jim nerozuměla.. :D

8 Milenne Milenne | Web | 26. ledna 2014 v 13:45 | Reagovat

Tohle jsem už četla, je to geniální, Bumbále! :D

9 Ilía Ilía | E-mail | Web | 26. ledna 2014 v 14:02 | Reagovat

[7]:  Taky mě to už napadlo. Hned po tom, co jsem komentář odeslala :D
Prostě celá já :D

10 Casion Casion | Web | 27. ledna 2014 v 20:07 | Reagovat

Uf to bola teda napínavá kapitola! Bála som sa o ňu, v tú noc vonku to s ňou vyzeralo dosť zle, ale ja som nsa utešovala, že ju predsa ešte nenecháš zomrieť :D
Je super, že jej tá rodina pomohla a stará sa o ňu :-)

11 Ellnesa Ellnesa | Web | 28. ledna 2014 v 18:23 | Reagovat

Moc se ti to povedlo a promiň za pozdní komentování!

12 Violett Violett | Web | 21. dubna 2014 v 13:45 | Reagovat

Moc pěkné. Tleskám ti. Doufám, že brzy zas napíšeš další kapitolku, protože tohle je báječná povídka :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama