Psychopatka 2/2

3. ledna 2014 v 15:01 | Ilon-Ká** |  Povídky
Psychopatka 2/2

*-*-*-*
"Jak ti mám vysvětlit, že se do lidí nekouše, neškrábou se, ani se jim nijak jinak neubližuje? Tohle už je druhá školka, ze které tě vyhodili, kvůli neslušnému chování." Říkala mi maminka a tiše u toho plakala.

Věděla jsem, že za to, že je tak smutná, můžu já. Chtěla jsem ji nějak utěšit, ale nevěděla jsem jak. Tak jsem jen zůstala stát a koukala na maminku, jak trpí.

"Já vím, že se ti nelíbí, když tě budí, ale to se nelíbí nikomu. A všimla sis snad, že ostatní děti koušou učitelku? Nekoušou. Učitelka se prostě musí poslouchat. Tak jako se musím poslouchat já. Rozumíš tomu?" zeptala se mě a já horlivě přikyvovala. Udělala bych teď cokoliv, aby přestala plakat.

"Pojď sem, Melli." Zavolala mě a otevřela náruč. Já do ní vesele vběhla a nechala se objímat. V maminčině objetí jsem byla v bezpečí. Tam mi nic nehrozilo.

*-*-*-*
Když jsem se vzbudila, zjistila jsem, že mi po tváři stékají horké slzy. Stýskalo se mi po mamce. Neviděla jsem ji již rok. Naposledy na moje narozeniny, kdy mi dovolili za ní jít. Ten den byl pro mě velice důležitý. Vidět ji po tak dlouhé době bylo neuvěřitelný. Kéž bych ji mohla vidět znovu. Možná už za čtrnáct dní. Ale to bych se musela chovat slušně. Nevím, zda to dokážu. Ani kvůli ní.


Když jsem se podívala na budík vedle postele, zjistila jsem, že je jedna ráno. Holky už spaly a já slyšela jejich pravidelné nádechy. Cítila jsem se v bezpečí. Byly tady pro mě. Vždycky.

Vypletla jsem se z peřiny a slezla z postele. Nazula jsem si svoje modrý papuče a vydala se do koupelny. Po cestě jsem si vzala ještě pyžamo a toaletní taštičku.

V koupelně jsem ze sebe shodila šaty a vlezla do sprchy. Zapnula jsem vodu a nechala ji na sebe dopadat. Jen jsem tam stála a užívala si horké kapky na mém těle. Vždy když se sprchuji, cítím se tak nějak uvolněná. Jako by voda uměla ze mě slít všechnu tu špínu, aspoň na okamžik. A já si tyhle chvíli užívala.

Když jsem byla nabažená toho pocitu, rychle jsem se umyla mýdlem. Pak jsem vylezla z vany a zabalila se do županu.

Koukala jsem na sebe do zrcadla, které bylo zamlžené. Viděla jsem jen své obrysy, které se na okraji rozplývaly. Vypadala jsem jako duch.

Odvrátila jsem se a převlékla jsem se do pyžama. Do mého nejoblíbenějšího pyžama. Tohle pyžamo totiž bylo od mamky k narozeninám. Byla na něm kočičí rodinka. Předtím mi připadalo děsně dětské, ale když jsem se pořádně podívala na ten obrázek, představila jsem si Nás. Nás jako celou šťastnou rodinu. Od té doby tohle pyžamo nosím co nejčastěji.

Vylezla jsem z koupelny a potichu zalehla do postele. Budík ukazoval 1:50. Do ranní rozcvičky jsem měla ještě fůru času, který jsem hodlala prospat. V okamžiku jsem usnula.

*-*-*-*
Probudila jsem se až ráno se zvoněním budíků. S mručením jsme všechny tři vstaly a postupně se šli převléct do koupelny. Mezím jsme si museli uklidit pokoj, kvůli kontrole. Ustlat postele, uklidit papírky ze země, poskládat oblečení a nedej bože, aby se někde válela žvýkačka. Za to by nás Bodovačka zastřelila.

Bodovačka chodí každý dopoledne, kdy jsme všichni byli na různých hodinách, a kontroluje pokoje. Potom si to všechno zapíše a hodnocení se věší na velkou tabuli ve společenské místnosti. Potom se každý týden vyhodnocovali nejlepší a nejhorší pokoje. Nejhorší pokoj musí po celý týden pomáhat v kuchyni a nejlepší dostane odměnu. A to je individuální, protože třeba anorektičky by určitě nechtěli čokoládu jako my ostatní.

A protože nikdo nechce pomáhat v kuchyni, tak si poctivě uklízíme. Většinou jsme tak na druhém, nebo třetím místě, protože holky odvedle nedělají nic kromě uklízení. Je to jejich nemoc, což je podle mě docela nespravedlivý.

Když už jsme všechny tři oblečené, učesané a připravené, společně míříme do tělocvičny, kde je každý ráno rozcvička. Tělocvična je v přízemí, takže my musíme jít tři patra. Už tohle je podle mě rozcvička, ale když jsem to řekla vychovatelkám, jen se blbě ušklíbli a poslali mě pryč.

Když jsme tam dorazili, polovička už byla nastoupena v řadě. Když se na nás vychovatelka zle podívala a zaťukala si na hodinky, rychle jsme se zařadili za ostatníma. Teď jsme museli čekat na opozdilce, kteří stejně nepřijdou. Ale čekat se musí.

Když tělocvikářce dojde trpělivost, nařídí nám čtyři kolečka kolem tělocvičny. Představte si, že musíte běhat. Po ránu! A nejhorší je, že za námi běhá a za posledním vždy píská na tu její píšťalku, kterou bych ji nejraději vrazila do krku.

Když uřícení padáme k zemi, vychovatelka na nás ječí, ať se okamžitě zvedáme. A potom přijde na řadu rozcvička, neboli mučení. Tolik pohybu po ránu je pro mě příliš. Ani za ty roky jsem si na to nezvykla.

"Alexandra, Lidie a Melanie si dají sérii navíc." Zařve na nás, když spatří, že se ulejváme. Jenže ono to jinak nejde, když už nemůžu ani dýchat. Ale i sérii navíc nakonec zvládneme a utahané míříme na snídani.

Kuchyň je naštěstí na stejném patře jako tělocvična. Pokud bych měla vyjít ty schody hned po rozcvičce, asi by mě kleplo. Už na chodbě jsem ucítila krásnou vůni jídla. Dneska budou buchty, mňam. Při tom mi hlasitě zakručelo v břiše. Zrychlili jsme a za chvíli jsme už seděli u stolu a ládovali se buchtami. Jednu výhodu to tady mělo, uměli božsky vařit. Skoro nikdy jsem si na jídlo tady nestěžovala.

Po snídani zase cesta nahoru do pokoje. Douklidíme a vyčistíme si zuby. A potom si musíme jít každá jinam. Podívám se do rozvrhu a zjistím, že dneska mám jenom hodinu meditace s panem Rotherem. Ale to až za hodinu, takže mezitím si můžu odpočinout.

"Já mám hned teď hodinu odvykání." řekne zděšeně Lidie. Bere si věci a mizí na hodinu, na kterou už jde stejně pozdě.

"Co máš ty, Sašo?" zeptám se jí, v naději, že tu zůstane se mnou. Třeba bychom mohli zajít do posilovny, nebo tělocvičny.

"Já mám…Doprdele, už půl hodiny jsem měla být v kuchyni!" vykřikne, když si všimne červeného puntíku u dneška. Červený puntík je trest v kuchyni. I Saša rychle zmizí a ještě na mě přes rameno vykřikne omluvu.

Takže zase sama. No nic. Zkusím jít dolů za Nikem. Ten by měl mít taky až hodinu meditace, pokud si to dobře pamatuji.

Vyjdu z pokoje a sejdu jedno patro. Celé druhé patro patří klukům a nám holkám je tu vstup zakázán. Nechápu, proč ten zákaz pořád existuje, když sem stejně pořád chodíme.

V druhém patře se rychle rozhlídnu, jestli tu není nějaká vychna. Ale jak se zdálo, vzduch byl čistý. Ani se nedivím, když byly na snídani buchty. Vychovatelky si rádi pochutnají na něčem dobrém, a když se zakecají, je to na dlouho.

Přesto jsem chvátala, když jsem mířila na pokoj k Nikovi. Rychle jsem zabočila za poslední roh a otevřela dveře do jeho pokoje. Až když jsem je zavřela, cítila jsem se v bezpečí.

Potom jsem se otočila a viděla, jak na mě dva kluci zírají. Byl to Rodger a Matt. Nikovi spolubydlící, kteří podle mě byli dost zaostalí, teda aspoň Rodger jo.

"Ahoj kluci. Nevíte kde je Nik?" uslyšela jsem svůj hlas, jak se ptá kluků.

"Nik je…on je… na snídani." Zakoktal se Rodger. I když byl zaostalý, byl strašně roztomilí. Vždy, když mluvil s holkou, zčervenal a začal koktat. Hodila jsem po něm úsměv a sedla si na Nikovu postel.

Ti dva na mě dál nevěřícně koukali. Když pochopili, že neodejdu, začali se dělat svoje věci. A já jim byla vděčná, že si mě nevšímali.

Rodger brzy odešel a já tu osaměla s Mattem. Zavřela jsem oči a nechávala se unést do říše snů. Ale za chvíli jsem na obličeji ucítila lehký závan. Když jsem zprudka otevřela oči, nakláněl se nade mnou Matt.

Snažila jsem se odtáhnout od něj, ale jako by byl všude. Byl na posteli a tyčil se nade mnou. Ruce měl vedle mé hlavy a hlavu děsně blízko. Neměla jsem kam uhnout.

"Jsi tak krásná, když spíš Mell," Zašeptal mi do ucha. "Rád bych tě líbal, úplně všude." Pokračoval a mě naskočila husí kůže.

Tohle nebyl ten milý Matt, které jsem znala. Tohle byla ta potvora, která se v něm probudila. Ta potvora, která je v každém z nás. A nad Mattem teď převzala kontrolu.

,, Matte, nech toho, prosím." Zakňourala jsem, ale věděla jsem, že to nepomůže.

Matt se naklonil ještě blíž. Najednou jsem cítila jeho rty na mých. Snažila jsem se ho odstrčit, ale ruce jsem měla pod jeho tělem.

Jeho rty mě líbali čím dál horlivěji. Snažil se dostat jazyk do mých úst, ale já se snažila je mít zavřené. Jenže jeho nápor byl větší. Za chvíli už byl v mých ústech. Bylo mi to odporné. Ze všech sil jsem se snažila osvobodit, ale byl o hodně silnější než já.

Na chvíli přestal, ale to je pro to, aby mi mohl do ucha šeptat různé lichotky. Jeho slova jsem neslyšela, jen jsem se modlila, aby někde přišel. Klidně i vychovatelka. Jenže nikdo nepřicházel a Matt si znovu našel cestu do mých úst.

A teď přišlo to horší. Jeho ruka mi vjela pod tričko a začala mě osahávat. Rozepnul mi podprsenku a osahával mě. To už jsem byla zoufalá. Chtěla jsem se vyprostit, ale nevěděla jsem jak. Chtěla jsem volat, ale s jeho jazykem v puse, jsem nemohla.

Hra s mými prsy ho po chvíli omrzela. Stáhl ruku a já doufala, že bude konec. Vypadalo to slibně do té doby, než mi tou rukou zajel pod kalhoty.

V tu chvíli jsem omdlela.
*-*-*-*

Když jsem se po chvíli probrala, Matt byl ze mě pryč. Byla jsem zmatená. Jak to, že je ze mě? Už TO snad proběhlo? Jak dlouho jsem byla mimo? Tyhle otázky se mi hodily hlavou a já ani na jednu nedokázala odpovědět.

Zvedla jsem se do sedu a rozhlídla jsem se. Matt ležel na zemi a nad ním byl Nik. Něco mu šeptal do ucha. Nevěděla jsem co, ale vypadalo to, že se Matt uklidňuje.

Koukala jsem na ně dva vykuleně a nechápala jsem, co se děje. Byla jsem naprosto mimo. Moje hlava to už prostě nebrala. Radši jsem si zase lehla a zavřela oči.

Klaply dveře a někdo se ke mně přiblížil. Otevřela jsem oči a seskočila jsem z postele. Tentokrát jsem byla připravená se bránit.

Ale nebyl to Matt, ale Nik. Stál kousek od postele s rukama nahoře a koukal na mě trochu ustrašeně a trochu starostlivě. Když jsem pochopila, že on mi nic neudělá, uvolnila jsem se a zase si sedla na postel.

"Promiň mi to za Matt. Vím, že se to nedá omluvit, ale on za to nemůže." Promlouval ke mně tiše. "To nebyl on, kdo ti ublížil. Vím, že to není žádná omluva, ale musíš to pochopit." Pokračoval.

"Došla k…k něčemu?" zeptala jsem se jen.

"Ne. Naštěstí jsem přišel včas." Odpověděl.

Aspoň že tak. Nevím, jestli bych to unesla, kdyby se to opravdu stalo. Nebyla jsem připravená.

Nik se ke mně přisunul a objal mě. Nechala jsem se objímat jeho pažemi a brečela jsem u toho. Poslední dobou toho na mě bylo dost. Potřebovala jsem se někomu vybrečet na rameno. A Nik tu byl pro mě.

Pomokřila jsem mu celé triko, než jsem přestala. Ale on si nestěžoval. Jen mě kolíbal v náruči, tak dlouho, dokud mi nedošli slzy a já se neuklidnila. I potom mě nadále objímal.

Ale já už tu nemohla dál zůstávat. Potřebovala jsem pryč z tohoto pokoje. Pryč od kluků. Nejlépe pryč od všech. Vymanila jsem se z Nikovi náruče a v tichosti jsem odešla. Nik se na mě soucitně díval, ale nechal mě jít. Chápal, že potřebuji být sama.


Jako mátoha jsem dorazila do pokoje. Nikdo tu nebyl, zase jsem sama. Ale to jsem přece chtěla ne? Tak proč se teď cítím tak opuštěná?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Milča Milča | Web | 3. ledna 2014 v 17:02 | Reagovat

No twl!!! :DDDD
Ilonko, se v tobě probudily ty tvé sklony, ne? :DDDDDD
Radši to nebudu komentovat a jdu házet šutr! :D

2 Elizabeth Fallen Elizabeth Fallen | Web | 3. ledna 2014 v 19:40 | Reagovat

Fakt skvelá poviedka!

3 Ilía Ilía | E-mail | Web | 3. ledna 2014 v 19:55 | Reagovat

Kruci. Chudák holka. Se mnou by to asi taky seklo.
A líbí se mi Nik. Že to byl její kluk? Že jo? :DDD

4 Ami Ami | E-mail | Web | 4. ledna 2014 v 9:11 | Reagovat

Božíí!

5 Niké Storch Niké Storch | E-mail | Web | 4. ledna 2014 v 11:26 | Reagovat

Naprosto skvělá povídka! Moc se mi líbila..to, co jak jsi dokázala popsat pocity Mell..úžasný!

6 Casion Casion | Web | 4. ledna 2014 v 11:32 | Reagovat

Tak toto bolo vážne drsné. Chcela by som sa hnevať na Matta, ale vyzerá to tak, akoby za to skutočne nemohol... Ešte šťatsie, že nedokončil, čo začal...

7 Lucy Lucy | E-mail | Web | 4. ledna 2014 v 20:29 | Reagovat

Páni, tohle by mě nenapadlo. Mimochodem, miluju povídky z psychiatrického prostředí. Mají prostě takové své kouzlo. Božská povídka:)

8 Knihofil18 Knihofil18 | 5. ledna 2014 v 14:16 | Reagovat

Oh my Satan :DDD A ja už som si márne myslela, že dôjde k NC-17. :D Ešte šťastie, že ju neznásilnil... toto sú teda dosť ťažké prípady...

9 Scriptie*13* Scriptie*13* | Web | 5. ledna 2014 v 14:28 | Reagovat

Pro Merlinovy zamaštěné vousy! To bylo vážně boží! Matt mě zarazil, ale když se člověk nachází na takovém místě...
Já nevím, co říct. Fakt je to naprosto bombový.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama