Psychopatka 1/2

3. ledna 2014 v 15:00 | Ilon-Ká** |  Povídky
Ahoj,
původně jsem přemýšlela nad tím, že Vám sem hodím další kapču ZZ, ale na tu si budete muset ještě chvíli počkat. Teď tu mám jednorázovku, kterou jsem ale musela rozdělit, kvůli blogu. Tu kapacitu by měli zvětšit.
Tuhle psychopatku jsem psala včera v noci, takže se moc nedivte, jak to dopadlo. A nedoporučovala bych to číst nikomu pod deset. Myslím, že ani tady nikdo takový není, ale upozornění musí být.
Tak doufá, že se to bude aspoň trochu líbit.
Věnování patří Milči a Knihofilovi18, protože obě jsou taky takové psychopatky. :D

Psychopatka 1/2

"Therová, okamžitě padej za doktorem, nebo budeš mít další trest!" křikne na mě vychovatelka skrz dveře. Ta baba si snad nikdy nedá pokoj. Tohle už je potřetí.

Pomalu se zvedám z postele a přemýšlím, co bych ji tak mohla udělat. V celé budově nejsou žádné ostré předměty, takže takhle to nepůjde. Spíš budu muset použít vlastní pěsti. Až zase bude někde sedět a pít kafíčko, mohla bych ji uhodit zezadu. Jenže to bych ji neviděla do tváře. Takže ji normálně praštím pěstí do nosu, až mě zase naštve. Při té představě jsem se musela usmát. A nejlepší by bylo, kdyby u toho bylo hodně lidí…


Zatímco jsem přemýšlela nad tím, co ještě bych jí mohla udělat, šla jsem k doktorovi, u kterého jsem právě měla schůzku. No spíš už začala před půl hodinou, ale mně se prostě nechtělo. Nechce se mi ani teď, ale další trest už bych nezvládla. Už takhle jich mám nad hlavu.

Zaklepala jsem na dveře a vstoupila. Doktor neboli psychiatr, seděl za psacím stolem a už na mě čekal. Byl zvyklý, že chodím pozdě, takže se k tomu ani nevyjadřoval. Jen mi pokynul rukou, ať si sednu do křesla naproti němu.

Potom začala naše rutina. Doktor se začal vyptávat jak se mám, jestli si píšu pravidelně deník a podobné kraviny. Odpovídala jsem mu to, co chtěl slyšet. Za těch pár let co jsem tady, jsem už zjistila, co takoví lidé jako on, rádi slyší.

A potom na mě vyhrkl nečekanou otázku. Jako kdyby mi uměl číst myšlenky. " A co tvoje návaly zlosti a agrese?" a díval se na mě zpod jeho brýlí. Jeho zamyšlený pohled mě přesvědčoval o tom, že ví, že chci zmlátit jednu z jeho hlídaček.

Nevěděla jsem co říct. Měla jsem mu lhát, nebo se vytasit s pravdou? Pokud budu lhát, pozná to a bude mě vyslýchat další dvě hodiny, dokud mu to neřeknu. Ale když mu řeknu pravdu, nechají si mě tu o dost déle. A budou mě ještě víc kontrolovat. Jako kdybych už teď nebyla pod dohledem. Tak či tak je to jedno, stejně na to přijde.

"Pořád stejný." Odpověděla jsem neurčitě. To není přece lež.

"Takže už nechceš napadat ostatní pacienty tady?" ptal se dál. Byl neodbytný a já věděla, že nakonec ze mě vypáčí všechno, co bude chtít.

"Nemám potřebu je napadat." Zamračila jsem se na něho. Chtěla jsem, aby toho nechal. Abych už mohla jít pryč.

"A co vychovatelky? Ty taky nechceš zmlátit?" upřeně se na mě při tom koukal.

On to věděl. Určitě věděl, co si myslím. Jinak by tyhle otázky nepokládal. Tohle snad není možný! Cítila jsem se hrozně naštvaně. Jaký má tenhle člověk právo mi jakkoliv zasahovat do mé hlavy? Ať těmi jeho manipulacemi, nebo čtení myšlenek. Žádný! Tak ať mě nechají na pokoji.

Zvedla jsem se ze židle a přitom ji převrátila. Byla mi to jedno. Dodupala jsem ven a ještě jsem za sebou třískla dveřmi. Jestli se mi teď někdo připlete do cesty, jednu schytá.

Rychle jsem seběhla to jedno patro do svého pokoje. Nikdo tam naštěstí ještě nebyl. Saša a Lidie jsou ještě nejspíš v tělocvičně a parádně se baví. Normálně bych tam byla s nimi a dělali bychom kraviny, ale já dneska měla ta protivné sezení. Stejně to k ničemu není.

Hodila jsem sebou na postele a začala mlátit do polštáře. Po tváři mi stékaly slzy. Brečela jsem zlostí. Mlátila jsem sebou na posteli a čekala, kdy mě ten vtek přejde. Vždy přejde, ale musím ho ze sebe dostat. I doktoři to říkají a proto máme v budově posilovnu s boxovacím pytlem. Pro lidi jako jsem já.

Ale zrovna teď nemám náladu jít do posilovny, kde bych potkala další magory, jako jsem já. Snažili by se mi pomoc v překonání mého vzteku. Ale já nechci pomoct! Nepotřebuji to. Umím se o sebe postarat sama, ale to oni nechtějí přiznat. Stejně jako to nepřiznala moje matka.

*-*-*-*
"Takhle to dál nejde. Myslíš, že mě to baví? Kvůli tobě musím pořád lítat do školy a něco řešit. Myslíš si, že mě baví, když si na mě lidé ukazují na ulici? Jo?! Tak já ti něco řeknu, holčičko. Jestli uděláš ještě jeden průser, tak povalíš hezky k otcovi. Ten tě srovná do latě. A teď mi zmiz z očí!" řvala na mě matka. Byla hrozně vytočená.

Už jsem ji ani neposlouchala. Tyhle řeči vedeme vždy, když někoho zmlátím, ale já za to nemůžu. A ona to nedokáže pochopit. Je prostě holčičí typ, co řeší všechno domluvou. Jenže já jsem pravý opak, řeším všechno pěstmi. A podle mě je to mnohem účinnější, jenže matka si na tenhle způsob pořád stěžuje.

Vlekla jsem se do svého pokoje, kde jsem si zapnula hudbu. Hlasitost jsem dala na nejvyšší obrátky a lehla si na postel.

Nechápu, co si matka sakra myslí. Že mě pošle k otcovi? No to určitě. K tomu by mě nedostali ani párem volů. To radši uteču, než žít s ním. A stejně tohle všechno je kvůli němu. Kvůli němu jsem agresivní. Protože je i on. A musel se kvůli tomu léčit. Byl půl života na psychyně. A mě to prý čeká taky. To jsou úžasné vyhlídky.

*-*-*-*
Když jsem se zklidnila, zvedla jsem se z postele a šla do koupelny. Každý pokoj měl naštěstí svoji koupelnu, takže jsme se nemuseli s nikým dělit. Pro tři holky byla docela velká. Byly tu dvě umyvadla, vana, sprcha, obrovský zrcadlo, které se už musela párkrát vyměňovat, kvůli mým návalům agrese. Ještě tu byly tři poličky. Pro každou z nás jedna.

Stoupla jsem si před zrcadlo a zkoumala se. Kdyby mě viděl někdo z venku, řekl by, že jsem mladá, hodná holčička. Působila jsem milým dojmem, proto byli všichni překvapení, když zjistili, co ze mě vyrostlo za zrůdu.

Měla jsem hezkou tvář, se kterou jsem byla spokojená. Někdo by možná řekl, že mám menší rty, ale to mi nevadilo. Měla jsem krásné dlouhé, černé vlasy, které jsem nosívala v drdolu nahoře hlavy. Už několikrát jsem si je ostříhala v jednom mém záchvatu. Postavu jsem měla taky dobrou. Možná jsem měla trochu větší zadek, ale co už.

Proto jsem nechápala, proč. Proč se to děje zrovna mně. Já bych přece měla být úplně normální. Měla bych chodit do školy, zažívat první lásky, učit se na maturitu, zažít první sex a další normální věci. Jenže já musím trčet tady. Každý den chodit na terapie, které stejně nepomáhají, právě na opak. Potom mám ještě větší chuť všechno rozbít. Místo toho abych si užívala života, trčím v psychiatrické léčebně a ven se podívám tak na týden, za celý rok.

Možná bych už dávno mohla být venku, kdybych se víc snažila. Pořád mi říkají, že kdybych se snažila, tak by to byla už dávno v pořádku. Ale co když se nechci snažit? Co když prostě chci rozbíjet všechno kolem mě?

Nechci. Co si to zase nalhávám. Ale já prostě nemůžu přestat. Je to jako když začnete kouřit, taky se nedá přestat. Akorát kouřit začnete sami od sebe, ale s tímhle se člověk narodí. Je to ve Vás od narození a postupně to ve Vás roste. Roste to a přebírá to nad vámi kontrolu. A než se nadějete, jste zrůda. Zrůda jako jsem já.

Došla jsem k umyvadlu a opláchla si obličej studenou vodu. Potřebovala jsem trochu probrat, protože jsem už zase měla chuť rozbíjet. Vyjadřovala jsem tak svoje pocity. Tu bezmoc. To, že víte, že za to nemůže, ale přesto musíte trpět. Nedalo se to snést.

*-*-*-*
Učitelka se mě pokoušela vzbudit z odpoledního spánku. Nechtělo se mi vstávat. Právě se mi zdál krásný sen, o tom, jak jsem dostala všechny hračky o kterých jsem snila. Chtěla jsem snít dál a věřit, že je to skutečnost. Ale někdo mě pořád rušil. Dokola a dokola.

Musela jsem se bránit. Pokud se nebudu bránit, budu vytržena z toho snu a to jsem nemohla dopustit. Prvně jsem sebou jen házela a snažila se odsunout ruce, které se mnou pořád třásly. Jenže ruce byly neodbytný. Pořád do mě šťouchali. Šťouch. Šťouch. Šťouch.

Nevydržela jsem to. Musela jsem to udělat. V polospánku jsem odstrčila ruku, ale vzápětí jsem si ji přitáhla zpátky. Vzala jsem prst na ruce, dala si ho do pusy a pořádně jsem skousla. Učitelka byla tak v šoku, že se nebránila a já dál kousala. Pořádně, až mě z toho bolely zuby.

Učitelka se za chvíli vzpamatovala a vysoukala svůj prst z mé pusy. Tvářila se hrozně naštvaně, ale mě to bylo jedno. Lehla jsem si zpátky do postýlky a znovu si nechala zdát o krásných hračkách.

*-*-*-*

Slyšela jsem, jak do pokoje někdo vstoupil. Myslela jsem, že to bude doktor, ale když jsem uslyšela štěbetání holek, uklidnila jsem se. Jen moje spolubydlící. Smály se na celý pokoj a nemohly přestat. Ucítila jsem osten žárlivosti. Vycházeli spolu tak suprově. Byli nejlepší kámošky, už když jsem sem přišla. Ony dvě si mě vzaly pod ochranná křídla. Byla jsem jim vděčná, ale i přes to jsem se s nimi nikdy nemohla smát tak jak oni spolu. Prostě to nešlo.

Lidie vešla do koupelny. Když mě uviděla stát u umyvadla se zaťatými pěstmi, zarazila se. Zůstala stát uprostřed dveří a pozorovala mě. Když zkontrolovala, že jsem v pořádku, překontrolovala celou místnost. Vždy tohle dělala. Kontrolovala mě. A když viděla, že se nic nerozbila, přišla ke mně.

Objala mě a zůstala tak. Zůstali jsme v objetí tak dlouho, dokud jsem neuvolnila své ruce a neuklidnila se. Když se tak stalo, otočila jsem se k ní a taky ji objala. Lidie vždy věděla, co má udělat. Byla moje velká opora. Bez ní bych to tady nezvládla.

" Tak pojď Mell, půjdeme do pokoje a promluvíme si, jo?" promluvila ke mně tiše. Jen jsem přikývla na souhlas.

Zlost ze mě vyprchala a teď jsem cítila jen prázdnotu. Jako kdyby mě opustily úplně všechny pocity. Jako bych nebyla nic. Jen tělesná schránka.


Lidie mě dovlekla do pokoje a uložila mě, jako malý děcko, do postele. Věděla, že teď budu spát. Vždy potom spím. Zachumlala jsem se do peřin. Ještě před usnutím jsem vyslala tiché děkuji do místnosti.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ami Ami | E-mail | Web | 3. ledna 2014 v 15:23 | Reagovat

Moc se mi to líbí!

2 Milča Milča | Web | 3. ledna 2014 v 16:54 | Reagovat

Psychopatka, jo? :DDDDD
Ti asi jednu namelu tím šutrem mudrců a věř, že se protentokrát strefím! :DDDDD
Ale ne, je pro mě čest, že tu mám od tebe věnování! :D
A ještě k takové bezvadné povídce! :33
Jdu na druhou část! :D :*

3 Ilía Ilía | E-mail | Web | 3. ledna 2014 v 17:15 | Reagovat

Nějak na mě přešla psychoušská nálada. Brácha křičí, mamka taky. Asi mi brzo rupnou nervy :DDD No nic. Je to rozhodně super.

4 Elizabeth Fallen Elizabeth Fallen | Web | 3. ledna 2014 v 19:28 | Reagovat

Wow! dokonalé.. :D

5 Casion Casion | Web | 4. ledna 2014 v 11:26 | Reagovat

Veľmi dobrý nápad, napísať takúto poviedku z pohľadu ako hovorí nátov - psychopatky :D :D

6 Knihofil18 Knihofil18 | 5. ledna 2014 v 14:14 | Reagovat

Ďakujem za venovanie :3 Mell a Grace by si rozhodne rozumeli :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama