Ďábel a zlo

17. prosince 2013 v 15:08 | Ilon-Ká** |  Povídky
Ahoj,
jak se máte? Já docela špatně, jsem nemocná. Ale do školy musím chodit! Prý už to ten týden dochodím.. -.- Rodiče...
Doufám, že Vy se máte líp i v tomto hrozném počasí.(To počasí si ze mě dělá snad srandu ne? Taková zima!)
No, táák.. dneska mám po dlouhé době nějakou povídku. Je taková kratší. Psala jsem ji, protože jsem se cítila hrozně a musela jsem to ze sebe dostat a tohle je můj způsob... A varuji Vás, nejspíš je to trochu nevhodné pro mladší čtenáře.. A jinak se snad povídka bude líbit.

Věnováno Milči a Knihofilovi..:*


Prohraný boj

Nemám na vybranou. Musím to dělat pořád dokola. I kdybych chtěla přestat, nejde to. Nemůžu. Nechci.

Tohle jediné mě může uklidnit a ztišit toho ďábla v mém těle. Pohled na krev, která opouští moje tělo, mi dodává odvahu znovu a znovu čelit zlu. Jedině krev vytékající z rány mi může pomoct. Nic jiného.

Ležela jsem v pokoji na posteli a ruku jsem měla volně spuštěnou dolů. Šťastně jsem se koukala, jak potůčky krve pomalu putují ke kraji a potom pomalu skapávají na zem. S krví se odplavili i všechny emoce. Všechny nepříjemnosti za dnešek. Prostě všechno. Krev to smete a pomůže mi.

Dneska jsem to zase asi trochu přehnala. Z šesti ran vytékalo dost krve a mě opouštěli síly. Věděla jsem, že za chvíli omdlím, ale bylo mi to jedno. Chtěla jsem umřít, ale na to bych se musela říznout víc. A na to nemám sílu. Nemám sílu vzdorovat. Mdloby přijímám s otevřenou náručí.

Když jsem se ráno probudila a podívala se na ten nepořádek, obrátila jsem oči v sloup. Tohle budu uklízet dlouho.

Krev, která byla snad po celé podlaze, zaschla a půjde špatně dolů. Prostěradlo jsem měla taky zakrvácený a to nemluvím o polštáři. Včera jsem to asi hodně přepískla.

Rychle jsem vstala a převlíkla se do čistého. Pyžamu, které byla také špinavé, jsem rovnou hodila do pračky a zapnula ji. Vzala jsem si z koupelny kýbl s vodou a pomalu se dala do čištění podlahy. Potom jsem převlíkla peřiny i povlečení a sedla si na již čistou postel.

Jak jsem tohle uklízení po sobě nenáviděla. Nenáviděla jsem sebe, za to, co dělám. Ale nemohla jsem si pomoct. Prostě to nešlo. Vždy když se ďábel rozhodne, že mě potrestá, musím jít a udělat to.

Zkouším ho přemoct, ale nejde to. Nejsem dost silná. Pokaždé podlehnu a pokaždé se mi při pohledu na moje zranění udělá líp. Je to zvrácené. Nechutné. Ale já musím.

Nikdo mě nechápe. Nikdo z okolí nechápe, co každý den musí prožívat. S čím musím bojovat. Proti vlastnímu otci. Otci, který bije vlastní dceru.

Otec byl zlo. Ubližování byl můj ďábel. Zlo s ďáblem jsem jedna ruka, takže pokud bude zlo, budu muset bojovat. Budu muset prohrávat. Pořád dokola a dokola. Dokud úplně neprohraju. A věřte, že ta prohra by byla vítaná.

Podívala jsem se na budík, který jsem měla na stole vedle postele. Sedm hodin. Byla sobota, takže jsem nemohla sejít dolů. Musela jsem sedět na posteli a užírat se svými depresivními myšlenky. Myšlenkami na smrt.

Protože kdybych teď sešla dolů, otec by mě zmlátil. Nebo něco horšího. A nemyslím smrt. Můj otec si libuje ve všech druzích mučení, do kterých patří i znásilňování.

Pokaždé když si na to vzpomenu, chce se mi zvracel. Pokaždé, když na mě znovu a znovu šáhne, chci umřít. Pokaždé když vidím jeho šťastná obličej, z toho, že mi ubližuje, chci se zabít. Kéž bych se nikdy nenarodila.

A potom se mi mají ostatní divit, že se řežu? Jak mám tohle snést bez následků? Bez toho, abych si něco dělala. Nikdo to nechápe. Ale nikomu to nesmím vysvětlit. Nechci ani myslet na následky, které by následovali.
Proč?! Proč tohle musím podstupovat? Proč zrovna já? Proč můj otec musí být psychopat a proč moje matka utekla a mě s ním nechala? Proč musí být svět tak nespravedlivý?

Lehla jsem si na postel a jen koukala do zdi. Nebylo nic, co by mi pohodlo. Nebyl nikdo, kdo by mě pochopil. Nikdo. Vůbec nikdo. Jsem sama. Sama se svým trápením.

Dál jsem se užírala. Nevěděla jsem co jiného dělat. Neměla jsem, čím bych se mohla zabavit. Tohle byla moje normální zábava. Každý den. Nic kromě depresivních myšlenek nebylo. Neznám štěstí. Neznám bezpečí. Neznám žádné dobré pocity…

Deset hodin. Pomalu jsem šla dolů, připravená na to, co mě čeká.

A jak jsem přepokládala, hned jak jsem došla do kuchyně, hned jsem schytala facku. Zakymácela jsem se a narazila do kuchyňské linky.

,, Kde si sakra myslíš, že jsi?" začal na mě ječet. Vždy se něco našel. Když vstávám pozdě, nadává. Když přijdu brzo, taky nadává. Nikdy nedělám nic dobře.

Jen tupě koukám před sebe. Neodpovídám. Vše co bych řekla, by bylo špatně.

Plesk. Další facka. Na tuhle jsem byla připravená.

,, Odpověz mi!" zařval mi přímo do obličeje, až se ocítila jeho přiopilý dech, z kterého se mi dělalo špatně.

,, Byla jsem v pokoji." Špitla jsem potichu.

Plesk. Plesk. Plesk.

Pod náporem jeho ran jsem spadla na zem. Bolela mě kostrč, ale nedávala jsem to najevo. Naučila jsem se potlačovat bolest, emoce.

,, Tak v pokoji jo?! A co si tak ksakru dělala? Zase sis užívala co? Spala jsi, zatímco já tady makám!" ječí na mě.

Sedne si ke mně na zem. Pohladí mě po vlasech a řekne: ,, Víš, že tohle dělám jen a jen pro tvoje dobro."

A potom…

*-*-*-*-*

Když mě propustil ze svých spárů, utekla jsem do pokoje. Brečela jsem a brečela. Ne! Na tohle jsem už fakt neměla. Už nechci žít! Nebudu.

Rozhodla jsem se. Tohle nebudu dál trpět. Dneska přesáhl moji dávku trpělivosti. Moji výdrž.

Vzdávám to. Celý tenhle život je na hovno, tak proč ho žít? Pro mě budu smrt vysvobození. Pro mě bude útěcha.

Seberu žiletku a jdu do koupelny. Sednu si ke studené zdi. Příjemně chladila na moje poraněné záda.

Vzala jsem žiletku do ruky. A řízla. A zas. A zas.

Viděla jsem, jak krev vytéká z ran a cítila jsem úlevu. Viděla jsem, jak s krví vytéká ani život. Život opouštěl moje tělo spolu s krví.

Už nebylo návratu. Ale stejně bych své rozhodnutí nezměnila.

Teď jsem se čekala na smrt. S krví kolem sebe.

Až mě otec příjde zkontrolovat, budu již mrtvá. Najde jen moje bledé tělo obklopené kaluží krve.


Smrt už přichází. Vidím bílé světla a vím, že je tohle můj konec. Šťastně se usměji a odcházím.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Camilla Camilla | 17. prosince 2013 v 19:27 | Reagovat

ÁÁÁ... :D zase smrt. Nevadí. Mám ráda takovéhle povídky. Je to hezky napsané. Chudák holka. :-(
Nemocná sice nejsem, ale je mi také hrozně :-(

2 Fia Felis en Niger Fia Felis en Niger | E-mail | Web | 17. prosince 2013 v 20:01 | Reagovat

Ilon, toto si cela ty :D Same depresivne poviedky a basne :D Nehovorim, ze sa mi depresaky nepacia :D Ale chcem nieco vesele! :D Aspon raz prosim :( :DD
Inak ta chapem, ze ti je blbo, aj mne je :/ Od zaludku -_- Ale ked ti je blbo, nemas chut sa rozveselovat? :D Aj ja mam niekedy taketo chvilky :D To snad kazdy... Nechajme to uz tak, aj tak nikoho nezaujima moje blabolenie  :D ;-)

3 Milča Milča | Web | 17. prosince 2013 v 20:02 | Reagovat

Jůů, děkuji za věnování Hagride :-*.
Som šťastná! :-D
Tahle povídka je naprosto úžasná! :-D
Moc se mi to líbí, ale chudák holka...

4 Berry Lettyen's Berry Lettyen's | Web | 17. prosince 2013 v 22:21 | Reagovat

Ty jo, zajímavý, ten konec, mrazí z toho, i když pravda, že takový povídky sama píšu :D

5 Ami Ami | E-mail | Web | 18. prosince 2013 v 16:14 | Reagovat

WoooooW!!! Páni! Je to tutově marácký!

6 Xanya Xanya | Web | 18. prosince 2013 v 16:44 | Reagovat

Naprosto boží. O_O :D Máš poslední dobou asi blbou náladu,co? :/ Ale já taky.
Jinak chudák ta holka,nesnáším toho tátu. Takovej kre*én. Ale jak už jsem řekla úplně nejvíc luxusní. :)

7 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 19. prosince 2013 v 15:11 | Reagovat

Představovala jsem si, že něco takovýho taky napíšu... :-D Byla jsem zrovna nasraná :D
Každopádně chudák... :(

8 Niké Storch Niké Storch | E-mail | Web | 19. prosince 2013 v 19:29 | Reagovat

Wow! Moc pěkně napsané...tenhle depresivní styl povídek mám ráda... :))

9 Lexi Perennis Van der Lux Lexi Perennis Van der Lux | Web | 20. prosince 2013 v 10:55 | Reagovat

No teda! O_O Toto bolo asi to najlepšie, čo som od teba čítala! Úžasné.

Inak, na mojom blou je dôležitý článok :-)

10 Casion Casion | Web | 20. prosince 2013 v 13:44 | Reagovat

To ma mrzí, že si chorá, aj ja som bola, ale našťastie som už zdravá a to isté prajem aj tebe :-)
Poviedka je každopádne skvelá, od teba sa snáď ani nič iné čakať nedá :D

11 Angela Angela | Web | 22. prosince 2013 v 18:40 | Reagovat

Woow! O_O Dokonalost! Prostě dokonalost! Miluji takové povídky... :D Nejlepší povídka, kterou jsem od tebe četla... samozřejmě se mi líbí všechny, ale tato je dokonalá... V poseldní době jsem nečetla povídku, která by se mi líbila víc, než tato...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama