Záhadná zahrada- 3.kapitola

10. listopadu 2013 v 14:17 | Ilon-Ká** |  Záhadná zahrada
Ahoj,
další kapitola ZZ, která se mi, podle mě, docela povedla. Děj se o dost posouvá a už se ocitáme někde jinde. Doufám, že se kapitola bude líbit, že si to někdo přečte a za každý komentář budu ráda :)


3. kapitola

Pokračovala jsem dál po cestě, ale šlo se mi čím dál hůř. Měla jsem žízeň, hlad a byla jsem k smrti unavená. Nohy jsem měla jako z olova a každý krok byl pro mě boj.

Šla jsem neznámo kam, nevím kolik je hodin, nebo zda se vůbec někdy vrátím.

Taky mi připadalo, jako bych se při každém kroku propadala do hlíny pod nohama a bylo čím dál těžší nohy zvednout. Čím víc úsilí jsem vynaložila na zvednutí nohy, tím jsem byla pomalejší a unavenější.

Skrz tmu, která byla všude, jsem nic neviděla a to mě děsilo. Můžu tady bloudit hodiny, ale je možný, že za minutu budu na místě. Ta nejistota mě ničila.

Naštěstí se za chvíli cesta začala prudce stáčet doprava a objevila jsem se u malého, čistého jezírka.

Někdy v koutku mysli jsem si uvědomovala, že je to nejspíš další past, ale moje instinkty k přežití byly silnější.

Rychle jsem se vrhla k jezírku, klekla si a nebrala si vodu. Ale v tu chvíli, kdy jsem si vodu přiložila k ústům, se proměnila na hlínu.

Zkoušela jsem to znova a znova, ale hlína se mi objevovala v rukách pořád, ať jsem se snažila sebevíc.

Bezmocně jsem se svalila na zem a okamžitě jsem usnula. Ani spánek mi nedal odpočinout, protože i v něm, jsem byla v zahradě a pronásledovala mě různá stvoření.

Když jsem se vzbudila, v hrdle jsem měla hrozné sucho a bezmocně jsem se rozkašlala. Potřebovala vodu a to rychle.

Už jsem neležela vedle jezírka, kde jsem ulehala, ale na další poušti, které mě zlákala. A dostala. Teď tu umřu žízní a to jen pro to, že jsem si hrála na hrdinku.

Znaveně jsem se vyškrábala na nohy a snažila se jít, ale po každém druhém kroku jsem škobrtla a za chvíli jsem nemohla jít vůbec.

Spadla jsem na obličej a bezmocně ležela. Neměla jsem ani sílu, abych se otočila. Neměla jsem sílu na nic.

Nevím, zda jsem potom usnula, nebo jsem omdlela, ale zdálo se mi, že mi někdo přikládá vodu k ústům a já hltavě piji. Ale vody je málo a brzy zmizí. Osoba, co mi pomohla, se na mě shovívavě usmála a zmizela.

Ležela jsem dlouho. Párkrát jsem se probudila, ale nikde jsem nenašla dost síly na to, abych se zvedla. Sen byl nejspíš pravdou, protože jsem už neměla takovou žízeň, ale kde by se tady vzal normální člověk? Nejspíš už úplně magořím a mám halucinace. To u lidí v poušti bývá normální.

Když se vzbudím asi po sedmé, konečně mám dost síly na to, abych se aspoň posadila.

Chvíli čekám, zda se mi neudělá špatně nebo něco, ale je to v pořádku. Už mě ani tolik nebolí v krku a mám menší hlad. Žízeň mám pořád, ale dá se to snést.

Zase si lehám a spím. Ve spánku mě netrápí žádné noční můry. Jsem naprosto vyčerpaná a sny se naštěstí vůbec nedostávají.

Po čase už můžu aji stát. Nevím, kolik času uběhlo od té doby, co jsem upadla, ale připadá mi to jako věčnost.

Vydávám se na cestu. Ze začátku musím po chvilkách zastavovat, protože ještě nejsem úplně v pořádku. Musím dělat pravidelné přestávky na zotavení, ale nemám čas. Takže se vůbec nedivím, když se večer svalím a hned spím.

Ráno je mi zase o něco líp a pokračuji v cestě. Plahočím se přes poušť. Nikdo nikde a já se cítím strašně osamělá. Chtěla bych tu mít kamarády, rodinu, potom bych to určitě zvládla, ale sama…

Pořád přemýšlím, jestli to nemám vzdát. Mohla bych si tady lehnout a umřít. Bylo by to snadnější, ale vždy si vzpomenu právě na rodinu. Nemůžu jim to udělat a tak pokračuji dál.

Metr za metrem. Kilometr za kilometrem. Den za dnem. Občas narazím na nějaký malý potůček, kde se napiji a pokračuji v cestě. Na jídlo si dávám různé rostliny a nejednou mi z toho bylo blbě. Ale postupně si přivykávám na život v poušti.

Zvykla jsem si na neustálou žízeň a bolest hlavy. Nohy necítím a skoro zapomínám na normální život. Taky slovo normální neexistuje.

Když už skoro zapomenu, že jsem někdy byla v nějaké zahradě, objeví se přede mnou cesta. Ta cesta, které mě vede touhle zahradou, která mě vrhá do nebezpečí, ale i zachraňuje.

Další úsek, další překážka je za mnou. Skoro se hroutím, kolik ještě úseků mě čeká, protože jestli jsem u toho-dle málem umřela, co bude dál?

Jdu dál. Cesta se klikatí a stoupá. To je příjemná změna, zatím byla cesta jen rovná, nestoupala, neklesala. Ale teď přicházejí změny a to mi vlije nový elán do žil.

Tma okolo mě se rozjasňuje a já postupně vidím tu krásu kolem mě.

Prvně vidím jen kapradí kolem cesty, ale už to vypadá hezky. Má krásné výrazné zelené barvy, třpytí se a vypadají zdravě. Není to jak to naše kapradí doma, kde je všechno zvadlí.

Později ke kapradí přibývají keře, které rámují cestičku. Jsou to převážně růže, tak krásné, že to svět ještě neviděl. Nemůžu se na to vynadívat. Takový pohled se nenaskytne každý den. Je to jako bych vkročila přímo do rajské zahrady.

V dáli vidím stromy. Všechny druhy v harmonii přírody. Nevypadají, jako by se tam chtěli vecpat všichni, ale jako rodina, která drží po hromadě. V těch stromech vidíte lásku, přátelství a vztahy. Donutí Vám myslet na krásné věci a nemůžete odrhnout pohled.

A v dálce slyším hukot vody, která dopadá z výšky. Ten zvuk mi zní jako nejkrásnější píseň světa a rychle pospíchám, abych viděla, jaká krásná věc vydává tak líbezné zvuky.

Zatáčím za poslední roh cesty a ohromeně se zastavím. Uviděla jsem tu nejkrásnější kašnu na světě. Byla velká s mnoha sochami okolo a to voda. Jak krásně padá dolů. Jak ladně se snáší k zemi. Neuvěřitelné.

Opatrně se přibližuji k studni a sedám si na okraj, tak abych viděla na dno. Ležím tam spousty mincí pro štěstí.

Rychle se napiji a dál obdivuji krásu. Beru foťák, který všechny ty hrůzy přežil a všechno to fotím. Fotím všechno. Od kašny až po malé lístečky, co poletují po zemi.

Chystám se zvednout a odejít, ale nemůžu se hnout. Jako bych najednou ochrnula a v hlavě ke mně promlouvá hlas kašny.

Jsem kašna, nejkrásnější na světě, ale umírám. Potřebuji tvoji pomoc. Musíš mě i celou zahradu zachránit. Tak dlouho jsem na tebe čekala. Teď opustíš tenhle čas, tuhle dimenzi. Budeš cestovat do časů moji zkázy a zachráníš mě i moje sestry. Pokus se ti to povede, poznáš úplně nový život, a budeš šťastná. Ale pokud selžeš, nikdy nenalezneš klid. Teď jdi.

Hlas se rozplynul a já nevěřícně koukala, ale neměla jsem čas nad něčím přemýšlet, protože jsem začala padat do vody. Stahovala mě dolů a já padala. Nedalo se tomu zabránit. Naposledy jsem se nadechla a potom pád.

Ale nebylo to jako bych dopadla do vody. Padala jsem a zároveň jsem se vznášela. Bylo to divné. Cítila jsem se tak volná, tak jinak. Byla jsem a nebyla. Nevím jak to popsat.


A najednou jsem tvrdě dopadlo do písku. Ohromeně se rozkoukávám a první co uvidím v mém dočasném domově, jsou pyramidy. Spoustu pyramid a divné lidi s bílými rouchy. Rychle mi to docvaklo. Byla jsem v Egyptě.

-.-.-.-.-.-.-.-

A byla bych ráda, abyste si vy, kteří tuhle povídku čtete, dali tenhle banner na blog. Vím, že Vás moc nebude, ale aspoň u jednoho by to snad být mohlo.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Calla Calla | Web | 10. listopadu 2013 v 14:26 | Reagovat

OOOOOOO.... Tak to je něco! Egypt? Kašna která mluví? What? xDD Ale bylo to vážně úžo a já se neskutečně těším na další :D

2 Ami Ami | E-mail | Web | 10. listopadu 2013 v 18:27 | Reagovat

:D Skvělá kapitola, těším se na další :-)

3 Milča Milča | Web | 10. listopadu 2013 v 18:35 | Reagovat

Úžasné! :D
Dokonale jsi tu cestu popsala (živě jsem to viděla v mysli) a ještě k tomu ten konec s fontánou..:D
Jinak já si bann do čtených určitě dám, ale až v pátek, protože nemám počítač :-D.

4 Ilía Ilía | Web | 11. listopadu 2013 v 18:25 | Reagovat

O.o - tak to je něco! Egypt?! Já chci taky :DD Já chci taky zachraňovat nejkrásnější kašny na světě!!

A bann si určitě dám, ale teďka nemám čas. Takže hned jak budu mít zimní dess se připrav, že na tebe z mýho blogu vykoukne :DD

5 lissandzoey lissandzoey | E-mail | Web | 11. listopadu 2013 v 19:16 | Reagovat

Nominovala som ťa na liebster blog award :D Zoey

6 Zoey Zoey | Web | 13. listopadu 2013 v 14:38 | Reagovat

Já tuhle povídku zbožňuju :) Mluvící kašna, a ta její cesta, to je prostě skvěle popsáno. Děj se určitě posunul. Jsem zvědavá, jak to bude dál :-)

7 Casion Casion | Web | 13. listopadu 2013 v 15:55 | Reagovat

Skvelá kapitola, je super, že sa dostala do takéhoto krásneho sveta :D. Ale vyzerá to, že ju čaká neočakávané dobrodružstvo, som zvedavá, čo sa stane v Egypte :D

8 ellnesin-blog ellnesin-blog | Web | 10. prosince 2013 v 22:03 | Reagovat

Wow, nemám co vytknout.

9 Violett Violett | Web | 21. dubna 2014 v 13:01 | Reagovat

Egypt? Do Egytpu jsem chtěla vždy jed, ale nikdy to nevyšlo. Ta kapitolka se ti povedla a já jdu na další :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama