Významní- kapitola 11

29. října 2013 v 11:14 | Ilon-Ká** |  Významní
Ahoj,
tak do dlouhé, opravdu dlouhé době jsem se dokopala k napsaní další kapitoly Významných a to na žádost pár lidí. Jinak by se mi asi nechtělo. Pochybuji, že si někdo pamatuje, 10 kapitola takže odkaz je TADY. Ale stručně řečeno, Vanessa byla ve vězení, vzbouřila se proti Významým, vysmála se Galeovi(jeden v Významných(to jsou ti zlí.)) a on ji za to uhodil. A na to navazuje moje kapitola.
Děj se konečně pohnul dál. O dost dál. A jsem ráda, že jsem to vůbec takhle vymyslela. Ale kapitola se mi docela líbí, takže doufám, že se bude líbit i Vám. Tak příjemné počtení a připomínky, pochvaly nebo něco, do komentářů :))
Významní
kapitola 11
pohled: Vanessa


Probudila jsem se na tvrdé posteli, ale volná. To byla příjemná změna, kterou jsem nečekala, ale byla jsem za ní vděčná. Pomalu jsem se zvedla do sedu a protáhla si tělo, které bylo ztuhlé od několikati denního sezení.

Hlava mi třeštila, jako by mě do ní někdo opakovaně mlátil kladivem, ale dalo se to přežít. Cítila jsem, jak mi pulzuje bolest v ráně, kterou jsem dostala od Gala, ale radši jsem se tím moc nezaobírala.

Po kontrole jsem zjistila, že už mám jen pár modřin na těle, ale nic vážnějšího. Takže nejhorší je ta hlava. Jen doufám, že nemám otřes mozku, ale tak zlý to snad nebude.

Pomalu jsem se stoupla a zjistila, zda můžu chodit. Zřejmě ano, párkrát jsem se prošla po cele, aby se moje nohy přizpůsobily pohybu, který jsem již několik dní nevykonávala.

Když jsem se rozchodila, šla jsem si zase zpátky sednout, protože jsem nevěděla co jiného dělat.

Nechápala jsem, jak to že jsem volná. Tedy, volná ve smyslu, že už nesedím svázána na židli, ale můžu se volně pohybovat po cele. Neříkal náhodou Gale, že teď budu trpět za to, že jsem ho odmítla a ještě k tomu se mu i vysmála? Říkal, takže nechápu, co tohle znamená. Nenapadalo mě žádné řešení, tak jsem se tím, prozatím, přestala zaobírat. Místo toho jsem si lehla a šla spát.

Ocitla jsem se na útesu. Pode mnou bylo moře, které naráželo do skal a vytvářelo tak zvuky, které pro mě byly velice uklidňující, a ukolébávali mě do stavu, kdy jsem byla šťastná.
Jen jsem tam jen tak stála a užívala se ten krásný výhled.

Nějak podvědomě jsem věděla, že tohle dlouho neuvidím, jak doopravdy, tak vesnu. Věděla jsem, že tohle není doopravdy, vždy jsem rozeznala skutečnost od snu a tohle nebyla výjimka.

Takže jsem si užívala výhled, poslouchala poklidné zvuky moře a nechala se tím uklidňovat, dokud to šlo.

Někdo zezadu ke mně šel. Neotočila jsem se, jen jsem dál koukala na moře. Osoba se ke mně přidala a jen tak tam semnou stála a nic neříkala.

Byl to muž středního věku s krátkými černými vlasy. Měl riflové kalhoty a triko s nápisem Miluji New York. Vypadal až moc obyčejně a přitom obyčejný nebyl. Vyzařovala z něj jakási energie, která nebyla lidská. Byl jiný, byl jako já.

,, Jestli sis mě už pořádně prohlédla, tak bych rád podotknul, že to moře je překrásné." řekl muž, otočil se a usmál se na mě.

Začervenala jsem se. Nechtěla jsem, aby si myslel, že jsem ho nějak prozkoumávala, i když to tak bylo.

,, Promiňte, nevěděla jsem, kdo jste a stále to nevím. A jinak ano, to moře je úžasné. Ráda se koukám na moře, které naráží do skal. Je to naprosto okouzlující a člověk zapomene na všechny problémy co ho tíží." řekla jsem mu zasněně.

,, Souhlasím s Tebou. Člověk občas potřebuje oddych a takový moře mu ho může dopřát. A na otázku kdo jsem, ti neodpovím. Jistě jsi už zjistila, že nejsem člověk. Nejsem ani Nadaný, ani Významný. Jsem někdo úplně jiný, ale moje identita musí zůstat tajná. Ale můžeš mi říkat Pomocník." představil se mi muž.

Zvláštní jméno, pomyslela jsem si, ale víc mě zaujalo to, že ví, kdo jsou Nadaní a Významní, takže nejspíš i tušil, že jsem jedna z Nadaných.

,, A můžu se zeptat, pane Pomocníku, co děláte v mém snu? Připadá mi zvláštní, že člověk, nebo co jste, se bude vnucovat do snů bezvýznamné puberťačky."

,, Zeptat se můžeš a mile rád, ti i odpovím. Tohle je vlastně můj sen a já tě sem přivolal. Chtěl jsem se poznat s dalším dítětem, které vládne mocí Nadaných a je tak silné. A měla by jsi vědět, že nejsi jen tak obyčejná Nadaná. Jsi něco víc, ale zatím si to neuvědomuješ. Ale přijde den, kdy zjistíš, že tvá moc je obrovská a budeš se muset rozhodnout, zda ji využiješ k dobru, nebo zlu. Bude to těžká volba, s kterou ti nebude moct nikdo pomoct. Tvá volba bude buď záchrana, nebo zkáza světa. Teď si nejspíš myslíš, že je jasné, že budeš bojovat za dobro, ale dobro vždy není jen to dobré. To poznáš časem. Ale zpátky k tomu, co tady děláš. Pozval jsem si tě, abych ti pomohl. Neříkají mi Pomocník, jen tak pro nic za nic. Dám ti tři rady. Jednu jsem ti již vlastně dal. A teď dvě další. Když budeš v největší nouzi, zavolej své sourozence. Pokus vycítí, že jsi na pokraji smrti, pomohou ti. A třetí je ta, že když třikrát za sebou řekneš mé jméno, tak se okamžitě objevím u tebe. Ale pozor, tohle můžeš použít jen jednou, takže si pořádně rozmysli, kdy mě přivoláš." zakončil Pomocník svůj projev.

Byla jsem překvapená, zmatená a šťastná. Z jeho rad se mi chtělo brečet i skákat radostí, ale udržela jsem si vážnou tvář a nedala na sobě nic znát. Trochu mi dělala starost ta první rada, ale tím se budu zabývat později, třeba až se vzbudím.

,, Děkuji Vám pane Pomocníku. Opravdu jste mi moc pomohl a Vaše rady si budu pamatovat a využiji je, co nejlépe budu moct." poděkovala jsem mu.

,, Tak, teď když jsem ti předal své rady, měli bychom se rozloučit, ale ještě předtím ti dám malý dárek."

Přistoupil ke mně a políbil mě na čelo. Fakt mi políbil čelo.

,, Teď ti nikdo nemůže číst myšlenky. Možná někteří silné dokážou obejít moje zábrany, ale bude jich málo a budou to jen ti nejsilnější. A nezapomínej, že nejsi jediná, která je obdařený mocí Mysli." A s těmi slovy se rozloučil a zmizel.

Ještě chvíli jsem tam jen tak stála a koukala se do moře, ale potom jsem si vzpomněla, že bych se měla vrátit do reality a zkusit vymyslet, jak se dostat pryč z cely.

Otočila jsem se od moře a vykročila do lesů, kde vedla cesta zpátky.

Když jsem se probudila, nepřipadala jsem si vůbec zmatená. Většinou po takových divných snech se cítím divně, ale tentokrát ne.

Pamatovala jsem si všechno a teď se nad tím budu muset zamyslet, ale to bude muset počkat, než se napiji a najím toho jídlo, co tady mám. Nebylo to nějak výborné, ale nejhorší to taky nebylo. Takže když jsem se dosyta najedla, sedla jsem si do postele a zamyslela se.

Sen byl opravdu divný, ale věděla jsem, že všechno to byla pravda. Že Pomocník existuje a všechno co řekl je taky pravda. Což je tak napůl blbý. Docela mě děsí to, že budu muset udělat tak velké rozhodnutí. Nechci být ta, která má udělat to konečné rozhodnutí, zda všichni přežijí, nebo zemřou. Nechci být ta, co to všechno pokazí a kvůli ní všechno zanikne. A ta slova o té moci… Nechci být ještě divnější, než jsem. Nechci vládnout velkou mocí. Nechci nic z toho!

Ale tím vším bych se asi neměla moc zabírat. Budoucnost je nejasná a já se prvně budu muset dostat z cely, abych vůbec mohla nějaký svět zachraňovat. A to zatím nevidím moc nadějně.

Takže jsem se snažila přemýšlet nad tím, jak se dostanu z mého vězení. Snažila jsem se nad tím dost uvažovat, ale nic mě nenapadalo. Snažila jsem se projít všechny ty detektivky, na které jsem se dívala v televizi a vzpomenout se, jak se zločinci dostávají z vězení, ale zrovna teď, když jsem to opravdu potřebovala, jsem si nemohla vzpomenout.

Z mého přemýšlení, které stejně za nic nestálo, mě vytrhly zvuky ze spodního patra.

Pořádně jsem se zaposlouchala a uslyšela řev lidí. Bylo zřejmé, že hádka je v plném proudu a zvuky, které jsem uslyšela byly věci, které nejspíš po sobě házeli, nebo je rozčílením házeli o zem.

Myslela jsem, že to za chvíli přestane, ale zvuky se ozývali čím dál hlasitě a častěji. Celé spodní patro už nejspíš muselo být poničené. A najednou se otřásl celý dům.

Otřes byl tak silný, že jsem spadla z postele a nevěřícně ležela na posteli. A otřesy nepřestávaly. Bylo to jako hodně silné zemětřesení. Zdi se začali drolit a já si uvědomila, že pokud se odtud nedostanu, umřu pod sutinami domu, který za pár minut s velkou pravděpodobností spadne.

Doplazila jsem se ke dveřím a bouchala. Volala jsem o pomoc, ale nikdo mě přes ty otřesy a zvuky padajícího domu nemohl slyšet. Zdi už se pomalu rozpadaly a na hlavu mi padaly kousky cihel. Znovu jsem se pokoušela volat o pomoc, ale nikdo nepřicházel. Nikdo mě nezachrání.

Tohle bude moje smrt. Umřu hned při mém prvním dobrodružství. Nikdy neuvidím své sourozence, nikdy nezachráním svět. Všechny jsem zklamala. Tahle pravda mě tak ochromila, že jsem jen seděla a pomalu se smiřovala se svojí smrtí.

Když už na mě padaly velké kusy zdi a málem mě už pohřbily pod jejich tíhou, otevřely se dveře a v nich Melanie. Nikdy jsem nikoho neviděla radši.

Rychle jsem si stoupla a i s Melanii jsme utíkali pryč z rozpadajícího se domu.

Nikdo nám nebránil, takže jsme v pořádku, pokud nepočítám pár modřin, které způsobily kameny, dostali z baráku a utíkali jsme pryč. Nevěděli jsme, kam běžíme, ale bylo nám to jedno. Hlavně hodně daleko od místa, které pro nás nebylo bezpečné.

Byla jsem ráda, že jsem pryč ze svého vězení a nejsem sama. Melanie nejspíš také byla ráda, že je pryč, protože i při běhu se šťastně usmívala, div že se nezpívala.

Až když jsme nemohly popadnout dech, zastavili jsme se a snažili se zjistit, kde jsme a jak se odtud dostat. Nemohla jsem tu zůstat moc dlouho, aby mě znovu neuvěznili a potřebovala jsem, aby Melanie byla v bezpečí a to tady opravdu nebyla.

Naštěstí Mel věděla, kde jsme i jak se dostat na nejbližší autobusovou zastávku. A tak jsme se vydali na cestu. Nikoho jsme nepotkali a já za to byla ráda, aspoň se nás nikdo nevyptával na různé otázky tipu, kde máte rodiče atd.

Když jsme dorazili k zastávce, koupili jsme si, za Melininy peníze, dvě nejlevnější jízdenky a čekaly na autobus.

Mezitím jsme přemýšlela nad rychlostí dnešních událostí. Prvně ten divný sen, potom se nade mnou i pode mnou boří dům a potom společně s Melanii utíkáme pryč. Takový útěk jsem si opravdu nepředstavovala. A taky by mě zajímalo, kde je Gale a jestli vůbec přežil. Doufala jsem, že ne, ale takové štěstí nejspíš mít nebudu.
Čas rychle utíkal a za chvíli už tam stál autobus a my nastoupili společně s dalšími lidmi, kteří na nás vrhaly zvědavá a podezřívavé podhledy.

Sedli jsme si úplně dozadu, a když se autobus rozjel, oddychli jsme se úlevou. Podívali jsme se na sebe a šťastně jsme se na sebe usmály. Žili jsme a vypadalo to, že dalších pár hodin budeme. To byli docela dobré vyhlídky.

A s pocitem dočasného bezpečí jsme s Melanii usnuli v vzájemném objetí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 29. října 2013 v 13:25 | Reagovat

Tak jo jsem zamotaná jako Italský klubíčko O.o :D
Budu to muset číst od začátku O:)xD Dneska večer si k tomu sednu!! I promise ;3

2 Zoey Zoey | Web | 29. října 2013 v 15:21 | Reagovat

No pááni, Ilonko, já jsem tak ráda že pokračuješ! Vanessu mám moc ráda :) Krásně píšeš, a jsem ráda, že je v bezpečí, prozatím :-) Pokračuj určitě dál! Taky mi to připomnělo, že bych mohla dopsat těch pár povídek, co tam mám u mě... :-D

3 Ami Ami | E-mail | Web | 29. října 2013 v 18:02 | Reagovat

Ehm...jsem mimo, ale to je tím, že tohle čtu poprvé :D Je to ovšrm velmi lákavé, musím si přečíst předchozí kapitoly :-)

4 Milča Milča | Web | 29. října 2013 v 20:38 | Reagovat

Já si to pamatuji až moc dobře! :D
Na nic tak skvělého se snad ani zapomenout nedá! :-D
Tahle kapča mě, ale malinko zmátla. Kdo je ten muž doopravdy?!?!?!? :-D
Ilonko přiznej barvu! :-D

5 Milča Milča | Web | 30. října 2013 v 12:01 | Reagovat

Promiň, že to píši sem, ale officiálně patříš do Klubu mladých umělců :-)

6 McDasha McDasha | Web | 1. listopadu 2013 v 10:25 | Reagovat

Bon jour :3
vybrala jsem si tě jako 'oběť' do Liebster blog award tag. :) Více na mém blogu, a přeji hodně štěstí ;)

7 Berry Lettyen's Berry Lettyen's | Web | 1. listopadu 2013 v 12:13 | Reagovat

Jop! :D To je mega! :D :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama