Záhadná zahrada- 2. kapitola

25. září 2013 v 16:12 | Ilon-Ká** |  Záhadná zahrada
Ahoj,
bohužel ŽZO, pro vás ještě nemám, ale měla by se tu objevit během dalšího týdne.. Ale napsala jsem Záhadnou zahradu. ještě teď jsem ji dopisovala, tak si toho važte. Tahle kapitola je taková divná, ale mohla by se vám líbit, i když bohužel ještě nikoho nezabíjím. Ale to brzy přijde.
Příště tady bude básnička co jsem napsala v hodině matematiky. :D Tak si užijte povídku a a čím dál kratší podzimní dny.

Druhá kapitola

Přesně o půlnoci jsme se vydali na cestu. Nechápu jak jsem mohla být tak naivní a tenhle úkol potvrdit. Vždyť jsem se bála hned jak jsem vyšla z domu. Asi jsem se nezmínila, že mám tak trochu strach ze tmy. Všude vidím číhat různé potvory, které se mě snaží zabít. A teď jdu na nejstrašidelnější místo na světě, nebo alespoň v blízkém okolí. A sama.

Protože zahrada byla až úplně na konci města, tak jsme šli dobrou půl hodinu, ale mě to připadalo jen jako pár minutek. Už když jsem v dálce uviděla vysoké zdi zahrady, které hrozivě vyčnívali, myslela jsem, že normálně uteču. Začala jsem se strašně potit a myslela jsem, že omdlím strachy. Ale za mnou byli všichni mi kamarádi a já se nemohla takhle ztrapnit. Tak jsem sebrala všechnu svoji zbylou odvahu a šla dál.

Čím blíž jsme se dostávali, tím byla zahrada strašidelnější. Přes zeď, která vedla po celém obvodu se, se rozlézali všechny možné rostliny a vypadalo to, že se snaží zachytit každého živého a udělat mu něco, ne moc hezkého. Normálně bych tomu nevěřila, ale ty šlahouny se hýbali. Tak jak já a všichni mí kamarádi. Jako by měli vlastní hlavu, vlastní myšlenky, které neměli dobré záměry. A to mi nahánělo ještě větší hrůzu.

Snažili jsme se od zdi držet co nejdál, ale i tak někteří byli na obličeji doškrábáni a zakrváceni.
,,Áááá!" vystrašeně jsem se rozhlédla po zvuku. V té chvíli by se ve mě krve nedořezalo.

V hlavě se mi už promíjeli všechny ty zážitky. Ale když jsem se ohlídla, viděla jsem jen nějakého menšího kluka, co nejspíš zakopl a spadl.

Vražedně jsem se na něj podívala a pokračovala v cestě. Už jsem to chtěla mít za sebou.
Poklepání na rameno. Další mini infarkt. Oni se mě asi fakt snaží zabít. Ohlídnu se a za mnou stojí Marg. Jen se na mě podívá a vezme mě za ruku, aby mi dodala síly a odvahy. Jemně ji stisknu, aby věděla že jsem v poho, i když jsem moc nebyla a ona to moc dobře věděla.

Zatočili jsme za roh a ocitli jsme se před bránou. Byla to obrovská, železná brána, co byste čekali spíš u nějakých zámků, ne u zahrady. Byla pěkně rezavá a při každém větším poryvu větru zaskřípala. A při každém tom zvuku jsem sebou trhla.
Podívala jsem se po ostatních. U všech jsem v očích viděla strach. A to jsem hledala povzbuzení. Nakonec jsem se podívala na Tom. Doufala jsem, že si to třeba rozmyslel a nechá nás jít všechny zase zpátky. Ale doufala jsem marně. On názor nezmění.

,, Tak co Tif? Troufáš si na to, nebo zbaběle utečeš a budeš všem pro smích?" neodpustil si Tom jízlivou poznámku.

Došla jsem k němu se vztyčenou hlavou, vzala si od něho foťák a otočila se k němu zády. Doufala jsem, že vypadám aspoň trochu odvážně, i když jsem se cítila jako největší strašpytel na světě. Neměla jsem zapotřebí poslouchat ty jeho poznámky, který mi v ničem nepomůžou, jen mě rozčílí a nebudu moct jasně uvažovat.

Došla jsem k bráně a opatrně ji otevřela. Ticho. Nikdo se neopovážil ani dýchat. Naposledy jsem se otočila na kamarády a potom jsem se vydala do záhadně zahrady, kde se lidé ztrácejí.

Ještě jsem zaslechla pár přání k štěstí od kamarádů, ale i ty za chvíli umlkli a já se ocitla v naprosté tmě a naprostém tichu.

Rozhlédla jsem se kolem, ale nic kromě cesty, na které jsem stála jsem nic neviděla. Ohlédla jsem se zpět, ale nikde nic. Jako by se brána a celá zahrada vypařila. Nezbývalo mi nic jiného, než se vydat po cestě a doufat, že co nejdřív najdu tu kašnu, nebo co to mělo být.

Cesta byla štěrkovitá a při každém kroku jsem slyšela křupání kamínků. Byl to příjemný zvuk. Byl známý a tím utěšující.
Šla jsem docela dlouho, ale připadalo mi, jako bych se skoro nepohnula. Jako bych šlapala na místě a nemohla se hnout. Za chvíli mě začali bolet nohy. Všude byla tma, ale já si potřebovala odpočinout, tak jsem sešla z cesty.

Když jsem vykročila z pěšiny zmizla. Jako by tam nikdy nebyla a já se ocitla v naprosté tmě, kde nebylo opravdu nic vidět. Natáhla jsem ruku před sebe, abych do ničeho nenarazila a krok po kroku jsem se posunovala vpřed. Doufala jsem, že za chvíli narazím na nějaký strom, nebo silnější keř, abych si u něj mohla sednou, ale nebylo tam nic. Nikde nic.

Tělem mi projelo zděšení a já měla hrozný pocit, že je něco špatně. Jasně, mělo mi docvaknout hned, že když se tu ztrácí lidi, tak to nebude žádná krásná zahrada.

Už mě nebavilo šátrat v té tmě po ničem a nohy jsem měla taky celé oteklé a namožené. Tak jsem se sedla tam kde jsem byla. Chvíli jsem tam jen tak seděla a uvažovala.

Je půlnoc, takže ta tma je nejspíš normální, ale i tak by to měly být aspoň záblesky světla ne? Zbloudilé měsíční světlo, které by mělo prostupovat stromy. A to je další věc, jak to že tu nikde nejsou stromy? Vždyť z venčí zahrady jich jde vidět hodně. Všechno je to strašně divné.

Za chvíli jsem se zase zvedala, protože jsem tam nemohla strávit zbytek dne. Zvedla jsem se na nohy, ale když jsem udělala krok, tak jsem spadla. Rovnou na obličej. Když jsem se podívala, co bylo příčinou mého pádu, zjistila jsem, že mám celé nohy zamotané v liánách. Snažila jsem se vyprostit, ale úponky mě nechtěli pustit a já je nemohla přetrhnout.
Kopala jsem sebou, házela a pořád nic. Dobrých pár minut jsem se s tím rvala, ale nakonec se mi podařilo vyprostit obě nohy, i když z námahou. Když jsem se zvedala, byla jsem celá zadýchaná a nejradši bych si někam lehla a spala. Ale to jsem nehodlala riskovat.

Pořád jsem nic neviděla, takže jsem nevěděla kam jdu. Prostě jsem jen vyrazila a šla. Nejspíš jsem chodila v kruzích, protože jsem nemohla na nic, ani na nikoho narazit. Pořád jen tma a monotónní zvuk mé chůze.

Asi po hodině jsem v dáli uviděla tu stezku. Konečně a rychle jsem se k ní vydala. Ale čím rychleji jsem šla, tím byla cesta dál. Nemohla jsem se k ní přiblížit a naplňovala mě ta zoufalstvím. Jediný můj záchrany bod a já k němu nemohla!
Zkoušela jsem jít vodorovně s cestou a nenápadně se přibližovat, ale cesta se stále vzdalovala. Už jsem neměla sílu vzdorovat a rezignovaně jsem se vydala vstříc tmě.

A najednou jsem stála na cestě. Nechápu to, prostě vkročím do úplné tmy a najednou stojím uprostřed cesty.
Ale byla jsem ráda, že jsem zpátky na cestě a vidím aspoň něco, i když toho nebylo mnoho.

Po cestě jsem už nešla moc dlouho. Po chvíli cesta zmizela a já se ocitla uprostřed krásné louky.
Všude bylo světlo. Denní což mě hodně udivilo, že bych tu už strávila celý den? Na louce rostli krásné květiny, všude se to hemžilo životem a cítila jsem se tady šťastná. Věděla jsem, že bych tady mohla jít spát, odpočinout si a třeba tady už zůstat. Kdo by si přece nepřál zůstat na tak krásné, mírumilovném místě.

Málem jsem si už sedala, ale najednou mě něco vyrušilo. Něco v keřích za louko se pohnulo a já jsem se probudila z jakéhosi transu. Teď jsem viděla, že tohle není ta krásná louka, ale hnusná vyschlá poušť, která mě chtěla oklamat. Rychle jsem se vydala dál.

Byla jsem zase na cestě. Oddychla jsem se a vyrazila čelit další překážce k cíli. Jedna překážka byla pokořena, ale kolik jich na mě ještě čeká, než se dostanu ke kašně?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Casion Casion | Web | 25. září 2013 v 16:48 | Reagovat

Páni no neviem neviem či by som sa na to dala ukecať :D Ale zasa keby ma niekto takto priamo vyzval a ešte sa tak nejako posmieval, asi by som tiež išla :D
Záhrada je vážne záhadná, tajomná a som nesmierne zvedavá čo v nej ešte bude :D

2 Casion Casion | Web | 25. září 2013 v 16:48 | Reagovat

Páni no neviem neviem či by som sa na to dala ukecať :D Ale zasa keby ma niekto takto priamo vyzval a ešte sa tak nejako posmieval, asi by som tiež išla :D
Záhrada je vážne záhadná, tajomná a som nesmierne zvedavá čo v nej ešte bude :D

3 Ami Ami | E-mail | Web | 25. září 2013 v 19:19 | Reagovat

WoW, úžasné, těším se na pokračování :-)

4 lissandzoey lissandzoey | E-mail | Web | 25. září 2013 v 20:06 | Reagovat

Omg! Je to perfektné! :D Ja by som asi zutekala kade ľahšie. :D úžasné je to :)

5 Verča Verča | Web | 26. září 2013 v 12:52 | Reagovat

Skvělé moc hezké.

6 Wek Wek | Web | 26. září 2013 v 14:48 | Reagovat

Nádherné...už se těším na další

7 Calla Calla | Web | 26. září 2013 v 17:04 | Reagovat

Wow.. Úžasný no já bych došla před tu bránu a okmažitě bych utekla pryč :DD Nevkročila bych tam. :D A jinak už se těším na další kapču :))

8 Angela Angela | E-mail | Web | 26. září 2013 v 17:49 | Reagovat

Je to skvěle napsané... Já bych tam asi nevkročila. :D Nebo určitě. :D Těším se na pokračování...

9 Yasemin Other Van de Notte Yasemin Other Van de Notte | E-mail | Web | 26. září 2013 v 18:26 | Reagovat

No ty kokos, mňa by asi hrablo :D By som tam nešla ani za pána :D
Perfektne napísané, sa neviem dočkať ďalších kapitol :D

10 Enna Enna | Web | 27. září 2013 v 10:13 | Reagovat

Ou, nádhera! Prostě dokonalost!! :33

11 Snapeova Snapeova | Web | 27. září 2013 v 15:29 | Reagovat

Fakt děsivá zahrada. Jsem zvědavá, co bude dál :)

12 Lory Lory | Web | 27. září 2013 v 15:45 | Reagovat

spam

13 Milča Milča | Web | 27. září 2013 v 18:39 | Reagovat

Úúú, já kdybych měla vlézt do tý zahrady.. To by byla scéna :-D

14 Klub básníků Klub básníků | E-mail | Web | 27. září 2013 v 20:57 | Reagovat

Zdravím,

chtěla bych ti oznámit, že se Angela konečně dokopala k vyřizování přihlášek. :-D Byla si přijata do Klubu básníků, těšíme se na tvoji tvorbu a účast  v soutěžích! :)

15 lissandzoey lissandzoey | Web | 28. září 2013 v 10:04 | Reagovat

Super, super :-) Proste nemám slov. Trošku ma naštval Tom, tváril sa ako boss a som si istá, že by tam nevkročil. :-)

16 Sany Sany | E-mail | Web | 28. září 2013 v 10:52 | Reagovat

Promiň, ale tvoje básničky a povídky už nestíhám číst. Ne že by se mi nelíbily, ale jsem jen trochu pozadu. Nevím, najednou se mi to tu nějak špatně čte... :( Promiň, ale mažu si tě z AFFS. :(

17 Zoey Zoey | Web | 28. září 2013 v 18:28 | Reagovat

WOW to je dokonalé, ach bože, hlavně pokračování!!!! Miluju tuhle povídku, to nejde jinak říct :)

18 Ilía Ilía | Web | 30. září 2013 v 18:31 | Reagovat

Uuu!!! Děsivý!!!
Ale taky bych šla. Kdyby se do mě někdo tak navážel..no...já bych šla, i když by se do mě nikdo nenavážel :DDDD...teda....myslím
Ale je to super kapitola. Jen mě baví pozorovat všechny ty naprosto reálné hrdinky, kterým prostě hned na začátku nedojde, že je s tou zahradou něco špatně. Já bych se totiž spíš bála, že tam na mě vybafne za keřem nějakej uchyl, než hrůzostrašnééé tajemné zahrady, která zaživa požírá všechno živé, co do ní vejde....asi jsem tak trochu divná :DDD
...no nic. Určitě chci další kapitolu. Jen doufám, že Tif nezabiješ hned na začátku. Bys totálně pohřbila celej příběh. Zabít hlavní hrdinku...to ne!! :DD

19 Ellnesa Ellnesa | Web | 3. října 2013 v 20:19 | Reagovat

Příjemně jsi mě překvapila, je to BOŽÍÍÍÍ!

20 Violett Violett | Web | 21. dubna 2014 v 12:50 | Reagovat

Dost mě to upoutalo :D Nevím čím to je, možná stylem psaní nebo z toho, e se mi chce spát :D Líbí se mi to a nějak i překvapilo (y)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama