Unesená

31. srpna 2013 v 20:57 | Ilon-Ká** |  Povídky
Ahoj lidi,
mám tu jedno povídku, na kteoru jsem pyšná. Zaprvé se mi líbí a to se nestává často, aby se mi líbila moje vlastní povídka a azdruhé je to můj rekord v počtu slov. Nebudu psát kolik, protože by to mohlo odradit některé lenochy a nechtěly by si to přečíst a to já nechci. :D
Doufám, že se Vám povídka bude líbit.


Unesená

Nemám vůbec žádné tušení co tady dělám. Nevím kde jsem, ani co jsem. Jen vím, že po mě chtějí odpovědi, které jim nemůžu dát. Vždyť ani nevím kdo jsou! Nevím, jak se jmenuji, nevím nic. Snažím se na něco vzpomenou, ale jako by předtím nic nebylo. Jako by všechno začalo teď.

,,Tak znova. Jak se sakra jmenuješ?" zeptal se mě už asi po páté jeden z mých vyslýchačů.

Byl to muž, středně vysoký s hnědými, krátkými vlasy a měl na sobě bílý plášť. To mě na nich zatím nejvíc zaujalo. Všichni měli bílé pláště, jako doktoři. Ale nemyslím si, že by to doktoři byli. Nebyli tu žádné jehly, ani nic, co doktoři potřebují.

Kolem mě toho vlastně moc nebylo. Ležela jsem na lehátku, byla jsem přivázána za ruce i nohy a viděla jsem jen kousek z místnosti. Vím, že u mé postele stojí muž s ženou, co se ze mě snaží dostat ty odpovědi. Občas tudy ještě někdo projde, ale nikdy se nezdrží. Jinak nevidím nic. Kolem mě se nic nenachází a dál nevidím.

Už se ani nesnažím odpovídat. Snažila jsem se jim vysvětlit, že si nic nepamatuji, ale oni mě neposlouchali. Pořád něco mleli o tom, že to na ně hraju a že jestli nepromluvím, tak mi začne peklo. To už začalo, jen tím, že jsem tady. Horší už to být nemůže.

Najednou k muži někdo došel. Nějaké mladá dáma, co na mě užasle koukala. Divila jsem se, že ji pusa nespadla až na zem, nad tím jejím údivem. To nikdy neviděla... neviděla co? Co jsem? Co vlastně viděla? Doktor si odkašlal a dáma se k němu otočila.

,,Franku, máme zprávy. Tahle věc se jmenuje Caroline Buglarová. Je tomu 105 let a je to lesní víla. Bydliště je neznáme. A taky jsme zjistili, že má v hlavě blog, proto si nic nepamatuje. Než jsme ji sem dostali, někdo se ji dostal do hlavy a zabránil komukoliv k přístupu k jejím myšlenkám. Musela to být silná osoba, protože nepustit ani vlastníka mysli, je neuvěřitelně těžké. Snažíme se s tím něco dělat, ale zatím musíme jen čekat." řekla dáma tomu muži, Frankovi.

Takže já jsem víla? A mám v hlavě blog? Jak se mi mohl někdo dostat do hlavy? Co je tohle za technologie, a jak ani zjistili kdo jsem, když já sama to nevím. Tohle se mi nelíbí. A mám 105 let. Bezva, jsem stará bačkora, co leží uvězněna bůh ví kde. Ale necítím se stará. Cítím se mladá a plná sil. Možná je to u víl normální, co já vím. Ať už jsou ti lidé kdokoliv, doufám, že mi ten blok z hlavy oddělají co nejdřív.

,,Děkuji ti Melisso." odpověděl Frank.

Melissa i se ženou odešla a já tu zůstala jen s tím mužem.

,, Tak tedy Caroline, já jsem Frank. Jsem laborant, ale nemusíš se ničeho bát. Jak jsi slyšela, máš v hlavě blok, kvůli kterému se nemůžeš dostat ke svým vzpomínkám. Ale kdyby se ti cokoliv vybavilo, musíš mi to říct, abych ti mohl pomoct. Všichni teď pracují nad odělaní toho bloku, ale bude to pár hodin trvat, tak by ses zatím mohla prospat. Já za chvíli dojdu a potom vyřešíme, co s tebou bude." zakončil svůj monolog laborant Frank a opravdu odešel.

Měla jsem nad čím přemýšlet, ale najednou mě přepadla takový únava, že jsem jen zavřela oči a hned usnula.

-.-.-.-.-.-.-.-.-.-

Když jsem se vzbudila, první co jsem uviděla byl Frankův obličej. Lekla jsem se a začala křičet. Byl to strašný pohled, hned takhle po probuzení. Frank mi musel dát ruku přes pusu, abych přestala.

Seděl vedle mě s nějakým přístrojem v ruce. Vypadal odpočatěji, než když odcházel a mě napadlo, že si šel asi taky lehnout. Aspoň doufám, protože není moc příjemná představa, že tady celou dobu seděl a koukal na mě. Zní to docela úchylně.

,, Dobré ráno. Ničeho se nebojte. Jste pořád na stejným místě a nebudeme Vám dělat nic bolestivého." snaží se mě uchlácholit.

,, Už jsme vymysleli, jak překonat Váš blok v hlavě. Tady tím přístrojem," ukázal na tu věc, co měl v ruce, co vypadala jako sluchátka ,, budou proudit malé elektrické šoky, které ani neucítíte a tím se postupně budou bourat bariéry bloku. Nebude to bolestivé. Dáme Vám to jen na hlavu a Vy se budete snažit na něco vzpomenout." snažil se mi vysvětlit jejich plán.

Docela se mi líbil ten plán. Jen to budu mít na hlavě a budu se snažit na něco vzpomenout a ani to nebude bolet. To by mohla vyjít.

,,Tak jo." zaskřehotala jsem, protože jsem měla vyschlo v krku. Ale to je asi nezajímalo.

Frank mi nasadil tu věc na hlavu. Měla jsem ji přes uši a ještě připevněnou na hlavě, aby nespadla. Měla tam nějaké cvočky, které nevím k čemu byli. Neviděla jsem z té věci, žádné dráty, takže to bude asi na dálkové ovládání, nebo jak to funguje.

,, Až budete připravena, tak na mě kývněte a já to spustím." řekl laborant a mile se na mě usmál.

Neměla cenu otálet, tak jsem kývla. A to byla největší chyba mého života.

V hlavě jsem ucítila nesnesitelnou bolest. Bylo to jako by mě zevnitř pitvali a polívali kyselinou. Nedalo se to snést. Ječela jsem, ale nikdo mi nepomohl. Byla jen bolest a můj řev.

Ležela jsem na louce a užívala si prvního slunečného, jarního dne. Tenhle den byl pro víly zvláštní a vždy se pořádně oslavoval, ale já si potřebovala trochu odpočinout. Tenhle rok mi bylo 20, takže jsem musela začít chodit do lesní školy a pravidelně chodit tancovat na palouček. Bylo to namáhavé a k tomu všemu všechny ty oslavy, co pořád pořádáme.

Tak jsem jen tak ležela se zavřenýma očima a užívala si první teplé paprsky na obličeji. Bylo to velice příjemné a já si představovala různé krásné snění.

Za chvíli jsem byla z mého snění vytržena. Volala mě maminka. S povzdechem jsem se zvedla a šla za ní.

,, Ach Caroline, kde jsi zase byla. Víš řece, že nemám ráda, když se před oslavami někde touláš. Potom mám o starost víc." vyčítala mi mírně.
,, Promiň maminko, šla jsem se jen podívat na louku a užít si ty první paprsky slunce. Víš, že je to pro mě důležité." odpověděla jsem ji s úsměvem.

Maminka se na mě taky usmála a já přitancovala k ní a objala ji. Objetí mi vrazila a já jsem se cítila tak krásně. Milována a opatrována. Byl to ten nejlepší pocit v životě, kterému se nic nevyrovná.

V dalším výkřikem jsem se probrala, ale než jsem se stihla vzpamatovat, byla jsem zase jinde.

,,Ale mami, to je nespravedlivé. Jak to že ony můžou a já ne? Já tam chci jít taky!" hádala jsem se s matkou. Opravdu to bylo nespravedlivé. Všechny moje kamarádky na tu párty mohli jít a já zase musela sedět doma.
,, Carol, víš, že o tebe mám strach. V téhle době je nebezpečí na každém kroku a já nehodlám nic riskovat. Zůstaneš doma a konec řečí." odpověděla mi hlasem, který naznačoval, že diskuze skončila. Ale já se nehodlala vzdát a ještě jsem to zkusila.
,, Ale mami..!"
,, Ticho! Řekla jsem že ne a teď jdi do svého pokoje. Hned!" odpověděla mamka rázně a odešla.

Sklesle jsem šla do svého pokojíku, který vyrostl z dubu. Byla jsem jediná kdo měl dubový pokoj, ostatní měli lípu. V pokoji jsem si lehla na svoji postel, kterou jsem si minulý týden pracně vyzpívala. Byla to dřina, ale výsledek stojí za to. Je nádherná z příjemného mechu, na kterým je pohodlné ležet.

Je to nespravedlnost. Když můžou ony, proč bych nemohla já? A co by se mi asi tak stalo, když tam budou se mnou. Mamka je zase přecitlivělá. To že se tu potloukají skřítci, přece neznamená, že mi všechno zakáže.

Bylo o pár hodin déle a všichni v domě už spali. Rozhodla jsem se, že teď je nejlepší čas na uskutečnění mého plánu. Pomalu jsem se zvedla z postele a cupitala jsem po domě až ke dveřím. Výhoda víl je, že umíme chodit téměř neslyšně.
Vystoupila jsem z domu do černé tmy a utíkala směrem k párty, za holkama.

Další problesk skutečného světa, ale na na dlouho. po chvíli jsem se zase nořila do vzpomínek.

Probudila jsem se v jeskyni. Kde to jsem? Tady to neznám. A co se stalo? Kde jsem byla naposledy? Byla jsem celá zmatená a snažila jsem se uklidnit. Byla jsem na párty, vyplížila jsem se z domu. Tančili jsme, bavili se a pili. Najednou křik a rány a já spadla. Uviděla jsem před sebou cizí obličej a najednou nic. A teď jsem tady. Někdo mě unesl! Pomyslela jsem si zoufale. Mamka měla pravdu!

Z dáli jsem uslyšela hlasy.

,, Měli by jsme ji sníst hned, než shnije, nebo ztuhne." řekl první muž.
,, Tak to teda ne. Musíme si ji usušit, nebo naložit do marinády." hádal se druhý.
,, To ne. Já mám hlad a ona vypadá tak chutně. Úplně se mi sbíhají sliny."
,, Ale když si počkáme bude lepší a mezitím si můžeme chytit někoho jiného. V okolí se potlouká mnoho víl."
,, Tak jo, přemluvil si mě, ale pokud se něco stane, všechno je na tebe."

Hlasy se vzdálili a já tu zůstala sama, ve tmě a potichu. Přála jsem si jen jedno a to být zpátky doma.

Zpátky na lůžku. Někdo mi přikládá k ústům pohár s vodou a já hltavě piji. Chci víc, mám strašnou žízeň a krk v jednou ohni. Vodu, hodně vody. Dál trhavě piji, dokud nedopiju první skleničku. Podávají mi druhou a třetí a jí to všechno vypiju. Na chvíli se cítím dobře.

Běžím lesem a utíkám před strašidly. Tohle je moje už pátá výprava a mě to začíná bavit. Honit se se zlými duchy, zabíjet skřítky a hrát na hoňku se strašidly. To je super život. Jsem ráda, že jsem se dala na dráhu víly lovce. Tohle povolání nebylo u nás zcela běžné, ale já byla vždycky vyjímečná. A proto se nikdo nemůže divit, že zabíjím padouchy.

Strašidla jsou už skoro za mnou a hlasitě vřískají. Myslí si, že tím mě zneškodní, jako svojí každou oběť, ale já mám naštěstí schovanou malou věcičku, která mě před tím chrání.

Schválně zpomaluji, aby mě dohonily a zvedám ruce. Strašidla jsou tak primitivní, že nezpomalí a praští se o moje ruce a skácí se na zem. Rychle vezmu provazy a svážu je. Přivážu je ke stromy a později se pro ně možná vrátím.

Když zavazuji poslední suk, najednou na mě někdo skočí. Rychle se přetočím a mrštím ruku proti té věci. Teď vidím, že je to další strašidlo, které se chce prát. Před mojí ránou uhýbá, ale už se nestihne vyhnout mé noze, která ho odmrští dobrých pět metrů. Strašidlo se snaží vstát, ale jen zkusí krok, hned se zase svalí. Strašidla nemají moc síly a jsou velice hloupá. Ale v tomhle kraji se přemnožila a já jich pár musela zlikvidovat. Za ten týden, co tu jsem, jsem jich zabila zhruba deset a dalších dvacet uvěznila. A dalších deset přivázala ke stromu, jako tady ty tři.

Myslím, že to by už stačilo. V téhle výpravě jsem vyhrála a je čas se vrátit domů a chvíli si odpočinout před další, nebezpečnější výpravou.

Tentokrát je to jídlo, co mě vytrhlo v proudu mých vzpomínek a myšlenek. Přijímám potravu s povděkem a hned jak dojím nořím se zpátky.

Panická hrůza mi prostupuje tělem. Tohle je špatně. Už od začátku to bylo všechno divné, ale teď, teď nejspíš umřu. Chytla jsem se do pasti, z které nedokážu uniknout ani já. Ani já, která je nejlepší lovkyně za celých sto let. Na všech výpravách jsem byla úspěšná, až do teď.

Chytili mě do pasti lidé. Ten nejohavnější druh, o jakém jsem slyšela. Praktikovali takové způsoby, že by se z toho jeden zbláznil. Dělali pokusy na všem možném, zabíjeli zvířata, kvůli svému hladu a zamořovali vzduch továrnami, které jim byli na nic. A létající auta, ten nejhorší vynález. Dělal tolik hluku a vypouštěl tolik jedovatých plynů, že by z toho každá normální bytost umřela. Ale tihle lidé, kteří tolik zmutovali a odcizili se i nám, kteří jsem k nim byli nejblíž to nevadilo. A teď nás všechny chytali na pokusy. Chtěli všechny nejlepší vlastnosti předat do své DNA, aby byli dokonalí. A já se teď chytla.

Myslela jsem si, že to jsou vlkodlaci a tak jsem v noci přichystala sítě všude kolem sebe. Vlci by se do nich chytili, až by šli po mě. Ale místo toho, dorazili lidé. Obklíčili mě, mířili na mě zbraněmi a snažili se dostat do mé mysli. Naštěstí jsem za sebou měla tvrdý výcvik. Na jedné straně rozpárali sítě, aby se ke mě dostali a v ten moment jsem využila situace. Jednoho člověka jsem zabila a druhého omráčila a utekla. Lidé běželi za mnou.

A teď běhám po lese a snažím se je setřást, ale nepůjde to. Nadbíhají si a obkličují mě. Slyším je zezadu i ze předu. Dokonce jsou i na boku a odřízli mi všechny únikové cesty. Zastavila jsem se a čekala na smrt. Na poslední chvíli jsem jen prosila boha, aby mi mamka stihla do hlavy dát blok dřív, než se mě zmocní.

S prudkým nádech jsem se probrala. To snad není pravda. Takže oni mě mají na pokusy? A jen chtěli zjistit pár informací a teď mě zabijí.
Frank se na mě podíval, strašně se na mě usmál a potvrdil mi tak moje myšlenky.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Milča Milča | Web | 31. srpna 2013 v 21:31 | Reagovat

Oou, to nejsou zrovna hezké vzpomínky, zvlášť ty poslední :-D.
Jinak s HT tě musím zklamat :-\
Zatím plánuji (a to nevím jestli se uskuteční) jen jednorázovku ze života Gisele ;-)

2 Ilía Ilía | Web | 31. srpna 2013 v 21:52 | Reagovat

No, tak to bylo docela....drsné!
Takže teď se z lidí stal zmutovanej druh nějakýho pochybnýho charakteru?? O.o :O
Tak to ti teda celá populace pěkně děkuje :DDD
Jsi nás kolektivně hodila do jednoho pytle s těma vědeckejma x-menama...(počkat. To né..x meni jsou drsní. Spíš s...s...s vědeckejma podvraťákama! Jo to je vono! :D Sice nevím co to znamená, ale budiž.. :DD)!! :DDD
...to nic. Mě si nevšímejte! :D Je to super povídka! A.. kolikže bylo těch slov?? Mně se to nechce počítat :DDDD
A klidně to napiš, protože každej normální člověk si to přečte bez ohledu na počet slov, protože je to od tebe!!!
...takže honem..slova...Slova...Slooovaaa... !!! :DDD

3 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 31. srpna 2013 v 22:07 | Reagovat

[2]: Takhle stejně jednou to lidstvo dopadne(až na to že asi nebudou zkoumat víly). Směřujeme tím směrem a nechci házet všechny do jedno pytle, ale jedinec nic nezmění. A slov je 2224

4 Verča Verča | Web | 31. srpna 2013 v 22:24 | Reagovat

Skvělé... Jestli tak lidstvo dopadne to nevím.Ale může si každý člověk co chce a čemu věří.

5 Ilía Ilía | Web | 31. srpna 2013 v 23:06 | Reagovat

[3]: tolik slov! To je už skoro jak knížka! :-D
No a jasně, jedinec nic nezmění, ale co třeba dva, nebo tři? ...nebo celá blogerská komunita? Komunita literárních blogů??
...páni to by bylo něco! Už vidím ty titulky! "Počítačům odzvodnilo! Blogeři vstávají z ergonomických židlí a bojují za Matičku Zemi. Za planetu! Za víly!" nebo "Pomozte zabránit zániku planety! Slova nám pomůžou! Vemte tužky a bojujte!!"
...no nic. Mně dnes zase trochu hrabe!... :-D

6 Megi Megi | E-mail | Web | 31. srpna 2013 v 23:23 | Reagovat

skvělá povídka!!!
ale vůbec bych se nedivila, kdyby takhle lidstvo dopadlo :-?

7 Casion Casion | Web | 1. září 2013 v 9:37 | Reagovat

Naozaj dobrá poviedka, pokojne by to mohlo aj pokračovať :D Spočiatku som nevedela, či to bude fantasy - akože doktori, vypočúvanie a tak, ale keď si odhalila, že je to víla začalo to byť veľmi zaujímavé :D

8 Zzz Zzz | E-mail | Web | 1. září 2013 v 10:36 | Reagovat

S tou vílou to byl výborný nápad. Ty vzpomímky byly kruté a bylo mi ji líto. Moc pěkná povídka.

9 Sany Sany | E-mail | Web | 1. září 2013 v 11:10 | Reagovat

Promiň, nevím proč, ale tvůj blog se mi strašně seká. Zobrazí se mi jen nadpis a kousíček textu, jinak je to prázdné. :O :(

10 Berry Lettyen's Berry Lettyen's | Web | 1. září 2013 v 11:43 | Reagovat

Úžasná povídka, a s těmi lenochy máš tak trochu pravdu :D já jsem ten největší, ale i tak jsem to přelouskala a je super! :D

11 Violette de La Fountaine Violette de La Fountaine | Web | 1. září 2013 v 12:06 | Reagovat

páni, tak tahle povídka je vážně skvělá a originální! moc se mi líbí :))

12 Lory Lory | Web | 1. září 2013 v 12:24 | Reagovat

Ahoj,
blog opět v plném provozu! :D Více info na blogu ;)

13 Yasemin Other Van de Notte Yasemin Other Van de Notte | E-mail | Web | 1. září 2013 v 12:45 | Reagovat

Tý jo, to je naprosto geniálne :D víla lovkyňa? geniálna idea :D vážne úplne super :D Máš máš skvelú predstavivosť :D

14 Natally Natally | Web | 1. září 2013 v 15:10 | Reagovat

Později si ji asi přečtu, ale jsem jeden z těch lenochů, které odradí počet slov... takže později ;) :D Jinak, moc pěkný nový dess ;)

15 michaela-svet michaela-svet | 1. září 2013 v 19:04 | Reagovat

Nový dess ? :-) je krásný ! Ty ses nám nějak rozepsala :D čekala jsem romantiku a ty takhle ? :D Takový příšerky všude

16 Calla Calla | Web | 2. září 2013 v 13:40 | Reagovat

Nádherný novy dess a ta povídka.. pánii prostě bomba fakt krásný, ale raději bych ty vzpomínky vědět nechtěla xD :D

17 Angela Angela | E-mail | Web | 2. září 2013 v 15:54 | Reagovat

No páni... je to skvělé! Hned bych brala pokračování. :D Popravdě se mi to prvně kvůli délce nechtělo vůbec číst, ale nakonec jsem překonala svoji lenost a rozhodně toho nelituji... :) Jo a máš nádherný desing! :D

18 Zoey Zoey | Web | 2. září 2013 v 16:19 | Reagovat

Páni, Ilonko, ty ses vyšvihla! Být tebou, tak jsem na ni taky pyšná, protože je nádherná, dokonalá! Nemám slov, a klidně bych brala pokračování. Musím se přiznat, že jsi mě úplně ohromila, hrozně se mi to líbí, a prostě SUPER!!!
Jinak krásný dess :-)

19 weilyn weilyn | Web | 2. září 2013 v 17:09 | Reagovat

Páni, tak to jsi napsala vážně krásně. Máš být na co pyšná :)

20 Natally Natally | Web | 2. září 2013 v 17:59 | Reagovat

Tak jsem si ji teda přečetla (když ti můj komentář tak strašně vařil :-?)
Je celkem fajn, taková drsná. ale chtělo by to dávat trošku větší pozor na pravopisné chyby, jinak OK ;-)  :-D

21 Franch Franch | Web | 2. září 2013 v 18:01 | Reagovat

Tak to je krutý konec, je to zejmavé. Strom z dubu a z lípy jakej je v tom rozdíl? :D Já bych brala dub :D :D

22 Hranice fantazie Hranice fantazie | Web | 2. září 2013 v 18:06 | Reagovat

Docela dobré, ale ty vzpomínky mi přijdou docela dětinské. Je to, jako kdybych četla pohádku s tím rozdílem, že to končí špatně. Něco tomu chybí, ale nevím co. Ta atmosféra prostě není taková, jaká má být. Málo temná na to, co se v tom příběhu odehrává.

23 Natally Natally | Web | 3. září 2013 v 13:19 | Reagovat

[20]: Ježiš, říkám ti, ať si dáváš pozor na chyby a sama místo"vadil", napíšu "vařil" :D Ale v povídkách se snažím to mít méně chybné, takže je píšu do wordu, ten ti většinu chyb opraví ;)

24 Ellnesa Ellnesa | Web | 4. září 2013 v 17:16 | Reagovat

Je to úžasná povídka

[5]: Až to odstartuješ, půjdu bojovat s Tebou :-D (další magor :-D )

25 Eleanor Eleanor | 4. září 2013 v 17:41 | Reagovat

Páni tak to je hustý.
A ty poslední vzpomínky jsou teda krutý :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama