Proč, kdy a jak?

4. srpna 2013 v 18:31 | Ilon-Ká** |  Povídky
Ahoj miláčkové,
jak se máte? Já dobře, ale umírám vedrem. Taky u vás tak paří? Dneska jsem naměřila 45 stupňů. A tohle jako máme přežít? Takže jsem celý den zavřená doma a píšu. Dneska mám pro Vás povídku, o které si myslím, že se mi docela povedla. Teda mě se líbí a možná Vám pomůže pochopit něco o nemocných lidech. Taky je to můj rekord v počtu slov, ale nechci říkat kolik. :D Takže si povídku užijte a neumírejte :P


Proč, kdy a jak?

Jsme zase v tomhle blázinci. Vůbec nechápu, proč mě sem pořád zavírají. Já jsem v pořádku a pořád jim to opakuji, ale oni mi nevěří. Doktor říkal, že mě pustí, až si začnu psát deník a budu k sobě upřímná. Mám napsat důvod. Důvod toho proč jsem tady. Důvod proč jsem anorektička. Ano jsem anorektička a už jsem po třetí v tomhle blázinci, kterému říkají léčebna. Neléčí nás, spíš mučí. Nechápu, proč bych měla psát nějaký pošahaný deník o mích osobních věcech, aby si to potom mohli všichni přečíst. To je blbost a co mám jako psát?

Ahoj deníčku, mám si do tebe psát mé myšlenky z celého svého života.

Ne to je blbost.
Milí deníčku,
teď ti napíšu celý můj život.

Milí deníčku? Jsem se úplně zbláznila? Jak můžu napsat milí deníčku, když bych s ním nejraději hodila o zeď. Takže jinak.

Jsem Amanda Cloverová a trpím anorexií. Léčím se už po třetí a nikdo netuší proč. Sama nevím. Proto si píšu tenhle deník. Má mi pomoct najít důvod, vyrovnat se s ním a začít zase normálně jíst a žít. Jenže kde začít? Kdy jsem poprvé onemocněla a co tomu předcházelo?

Jo, tohle už vypadá líp a myslím, že se to dá ani číst. Takže se teď musím zamyslet. Kdy..?

Všechno začalo, už když jsem byla malá. Žila jsem v neúplné rodině, matka, s kterou jsem žila, byla alkoholička a otec nám nic neplatil. Mamka sice chodila do práce, ale vydělala velice málo, takže jsme věčně hladověli. Já byla malá, takže jsem si myslela, že je to normální a nic jsem si z toho nedělala. Byla jsem uzavřená a špatně jsem si hledala kamarády. První kamarádství nastalo až ve školce. Seznámila jsem se tam s Michalem, který byl také uzavřený. Moc jsme toho nenapovídali, ale byl mi sympatický a jako by se to naše ticho nějak prolínalo a bavilo se za nás. Časem se z nás stali nejlepší kamarádi. Chápal mě a podporoval. Když jsem byla hladová dával mi najíst. Když matka dorazila domů opilá utíkala jsem k němu. Vždy bylo jen já a on. Ale měla jsem čekat, že to tak nebude napořád.

Když jsme šli do třetí třídy všechno se změnila. Přistoupila k nám nová spolužačka a on si ji okamžitě oblíbil. Běhal za ní jak nějaký pes a na mě se vykašlal. To byla poprvé co jsem odmítla jíst. Matce to nevadilo, protože řekla, že aspoň zbude víc na ní. A tak jsem nejedla. První dny byly těžké, bolelo mě břicho a hlava. Ale nechtěla jsem jíst. Myslela jsem, že když nebudu jíst budu víc dokonalá a Michal se za mnou vrátí. Přešel týden a pro mě bylo čím dál snadnější odmítat jídlo. První kdo si toho všiml byla učitelka asi po měsíci. Ptala se mě pořád do kola co mi a jestli mě něco trápí a já zarytě mlčela. Nikdo netušil co se mnou je. Týden po tom co si toho učitelka všimla jsem ve škole omdlela. Úplně si pamatuji, jak jsem si kreslila a najednou mě rozbolela hlava. Začala se mi strašně točit a já jsem začala brečet, protože o nešla zastavit a najednou tma.

Potom jsem se probudila v nemocnici kde mi diagnostikovali anorexii. To bylo poprvé. Převezli mě sem. Všichni na mě byli milí a snažili se mi pomoct. Nutili mě jíst, ale to už mi nevadilo, protože jsem si našla nové kamarády tady. Pro ně jsem byla dost dobrá, takže jsem mohla v klidu jíst. Nechali si mě tam půl roku. Docela dlouhá doba, ale mě to utekla jako týden. A potom asi rok mě pořád kontrolovali. Vypadalo to, že nebudu mít žádně následky. Že to bylo nedopatřením a trauma z dětství. Že se nemusíme obávat, že by to přišlo znovu.

Takhle to všechno začalo. Byla jsem tak malá a už jsem se musela potýkat s takovými problémy. Nemohla jsem prostě prožít normální dětství? A že se to prý nebude opakovat, pche. Určitě ne, jak by mohlo že? Ale ten deník nebyl zas až tak blbý nápad. Vlastně se mi líbí to celé někomu říct, byť jen blbému deníku. Nikdy jsem tohle nikomu neřekla. Stydím se za to. Stydím se jak jsem byla slabá. Jak jsem podlehla už na poprvé.

Rok mě hlídali a já si připadala jako naprostý magor. Všichni se mi smáli, nebo se mi posmívali. Byla jsem ta divná holka z léčebny. Nikdo nechápal co se mi stalo a nikdo se ani nesnažil to pochopit. Naprosto jsem se uzavřela do sebe. Byla jsem buď ve škole, kde jsem trpěla, nebo jsem byla doma. Nikde jinde. Nikam jsem nechodila, s nikým se nebavila. Nechtěla jsem znovu zažít tu velkou ztrátu. Nikdy jsem už nechtěla ztratit kamaráda. Tak jsem to vyřešila tím, že jsem žádné kamarády neměla. Fungovalo to. Dva roky to fungovalo. Jenže pak se objevil On. Kluk, který o mě jevil zájem. Byl na mě milí a já podlehla jeho kouzlu. Řekla jsem mu všechno a on mi slibovat že on mě nikdy neopustí. Že budeme navždy spolu. Lhář! Začali jsme spolu chodit. Lidé se po nás ohlíželi a pomlouvali nás, ale on si toho nevšímal. Myslela jsem, že mu na mě opravdu záleží. Chodili jsme spolu, randili, ale on chtěl pořád víc a já povolovala. Nechtěla jsem ho ztratit. Různě mě ošahával a já ho nechávala. Přitlačoval, chtěl abych se s ním vyspala a to mi bylo teprve 13! Nechtěla jsem, ale říkal, že se se mnou jinak rozejde.

A to já nechtěla. Nechtěla jsem pocítit znovu tu ztrátu a tak jsem povolila. Chvíli si se mnou užíval, ale prý jsem ho přestala bavit. Byla jsem moc nudná. A odkopl mě. A co se nestalo, přestala jsem jíst podruhé. Teď si toho všimli dřív, protože mě měli pořád pod dozorem, takže jsem nikde neomdlela. Ale odvezli mě rovnou do léčebny. Chodila jsem na různé terapii, povídala si s psychologem, brala prášky, ale všechno bylo marné. Nechtěla jsem jíst. Dostávala jsem umělou výživu abych nezkolabovala, ale to bylo vše. Jídlo jsem odmítla už navždy, aspoň to jsem si myslela. Kamarády už jsem si tady nenašla. Uzavřela jsem se a všechny okolo sebe odkopla.

Mé druhé léčení. Byla jsem prý těžký případ. Vůbec si nepamatuji, jak mě přinutili znovu jíst. Byla jsem pořád pod sedativy, abych to jídlo v sobě nechala. Trvalo to dlouho než mě dali zase dohromady a ještě dýl, než jsem se mohla vrátit do reálného života. Nechtěla jsem. Sedím v rohu pokoje a přemýšlím, jak jsem tady sedávala i předtím. Je to moje oblíbené místo na přemýšlení. Nikdo mě tady neruší.

Bylo mi šestnáct, když mě konečně pustili domů. Doktoři říkali, že musím být v klidu. Že sebemenší problém by mě mohl vrátit zpátky na začátek. Nechodila jsem do školy. Jen jsem byla doma, četla si knihy, dívala se na filmy nebo se sama učila. Nic z vnějšího světa mi nemohlo ublížit, protože jsem to k sobě nepustila. Uzavřela jsem se do bubliny, která byla nás byt. To bylo všechno. Domov. Matka se vyléčila, tekže normálně vydělávala a já měla dostatek jídlo. Sice jsem jedla, ale málo. Kontrolovali mě každý týden. Váha výška, kolik sním a kolik vypiju. Stala se to moje rutina, která, jak jsem doufala, nikdy neskončí. Věci z venku jsem k sobě nepustila, takže se muselo stát něco v rodině. Jednoho krásného dne, kdy jsem měla vyjíměčně dobrou náladu a neutápěla jsem se v depresích, si mamka dovedla domů chlapa.

Okamžitě se mi vybavilo moje zneužití. Všechno se vrátilo a nikdo s tím nemohl nic udělat. Mamka se snažila mě přesvědčit že je milý a hodný, ale já nechtěla nic slyšet. Dokonce se s ním kvůli mě rozešla, ale mě to bylo jedno. Spadla jsem znovu do té propasti a nebylo cesty zpět. Jen půl roku po mém propuštění jsem zpět v léčebně a píšu tenhle deník a stále odmítám jíst.

Tak tohle jsou ty důvody, doufám, že bude doktor spokojený. Sepsala jsem svůj život, svoje důvody, svoje proč. Teď jsem se cítila prázdná. Jako by všechny problémy zůstali na papíře. Možná budu mít šanci se někdy vrátit, ale doktoři tomu nedávají moc velké naděje. Vědí, že bych se rychle vrátila a oni by museli začít od začátku a není lepší si mě tady rovnou nechat? Mě to bylo jedno. je jedno, jestli nebudu jíst tady, nebo někde venku. Je to jedno. Všechno je jedno. A tohle je konec. V 17 a je to konec života a můžu si za to sama. kdybych byla silnější, kdybych byla odvážnější, mohla jsem si žít svůj život. Mohla jsem si najít přítele, práci a založit rodinu, ale to teď nemůžu. nemůžu nic. Ani jíst nemůžu. Konec. Prostě konec.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lory Lory | Web | 4. srpna 2013 v 20:29 | Reagovat

To bylo strašně dojemné! Obdivuji tě, já bych něco takového nikdy nevymyslela. Chudák holka. Anorexie jako samotná je strašná, ale ještě k tomu třikrát!! A ty důvody... no já nemám slov.
Život je krutý :(

2 Milča Milča | Web | 4. srpna 2013 v 21:09 | Reagovat

To je tak...smutné, zvláště pak pro ty, které někoho takového jako je Amanda znají nebo jsou dokonce příbuzní.
Ano přiznávám se, moje sestřenice byla anorektička.

3 Amanda Amanda | Web | 4. srpna 2013 v 21:29 | Reagovat

U nás 42 stupňů.....pomalu, ale jistě umírám...

Taky se jmenuji Amanda, tedy alespoň na blogu a nejsem anorektička, snad...

Opravdu nádherně napsané, přečetla jsem to jedním dechem. Je to moc smutné, zvlášť, když si uvědomím, že takoví lidé opravdu existují a není jim pomoci. :-(

4 Angela Angela | E-mail | Web | 5. srpna 2013 v 8:47 | Reagovat

Úžasně napsaný smutný příběh... Četla bych klidně dál. :D

5 Casion Casion | Web | 5. srpna 2013 v 10:16 | Reagovat

Napísala si to naozaj krásne, človeka to núti nad nejakými vecami sa aj zamyslieť a uvažovať :-)

Čo sa týka tvoje žiadosť o spriatelenie, rada súhlasím. Tvoj blog je pekný a zaujímavý, píšeš dobre a ja sem budem rada chodievať :-) Idem si ťa pridať do zoznamu SB :-D

6 Sany Sany | E-mail | Web | 5. srpna 2013 v 11:30 | Reagovat

Smutné. :(

7 Enna Enna | Web | 5. srpna 2013 v 22:27 | Reagovat

nádhera, prostě nádhera :) a na mém blogu je výsledek kontroly+další oznámení, tak si to pls přečti ;)

8 Missis Pay Missis Pay | 6. srpna 2013 v 12:17 | Reagovat

Budu originální - Tou anorexií si mi připomněla Kaylie. Ale jako jinak je to fakt boží,mohla bys napsat to pokračování no. :D

9 Franch Franch | E-mail | Web | 7. srpna 2013 v 19:15 | Reagovat

je to docela zajímavé, opravdu jede možná z nej článku od tebe- ale ty máš vždy hezké články. Ale líbí se mi: Abych nemusela řešit venkovní svět- nepustila jsem ho k sobě. To je dobré a zároveň špatné řešení. :D Asi ty problémy potřebujeme každý a  bohužel pokaždé někoho ztratíme přítele, kamarádky atd. Ale musíme se s tím vyrovnat a najít si nové..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama