Zoufalství

25. května 2013 v 14:32 |  Povídky
Ahoj,
tady máte ten smyslplný článek. Včera večer jsem se potřebovala vypsat a vzniklo tohle. Je to napůl o mě, ale trochu zdramatizovaný. Já bych to tam daleko nedotáhla. A doporučovala bych, aby to nečetl nikdo mladší deseti let. (zakazovat to bohužel nemůžu.) A nedivte se tomu konci. Zase to nedopadne dobře, ale slibuji, že příští povídka už bude veselá se šťastným koncem. A je to trochu divný, přece jen jsem pořád nemocná. :D Tak si to užijte a neopakujte chyby hlavní hrdinky.


Zoufalství

Stojím na mostě a čekám až pojede vlak. Měl by se tu objevit tak do půl hodinky. Nikdy bych neřekla, že budu schopna spáchat sebevraždu. Vždy jsem si myslela, že ti kdo páchají takové hle lidi nejsou normální, že jsou blázni, ale teď tu sama stojím a přemítám jestli jsem taky blázen.
Všechno se to seběhlo tak rychle, pár špatných kroků, jedno blbý rozhodnutí a dopadnete tak jako já. Na mostě připravení na svůj poslední skok života. Na konec, který jste předpokládali, že přijde až tak za dvacet let.

Všechny problémy začali... Asi když jsem se narodila. Nikdy jsem nebyla problémové dítě. Byla jsem hodná, tichá a dobře jsem se učila. Ale byla jsem hodně uzavřená a neuměla jsem se prosadit. Teď lituji, že jsem někdy nespáchala nějakou kravinu. Nikdy jsem nezapadala do kolektivu a tak mě ostatní po čase začali přehlížet. Kdybych se odstěhovala, nejspíš by si toho nikdo nevšiml. To byl první krok, ale to jsem nevěděla, že to povede až sem.

Začala jsem se uzavírat i před rodiči a ty mě taky začali přehlížet. Mám mladšího brášku, který je vždycky středem pozornosti. Všichni se starají jen o něj. O mě se nikdy nezajímaly. Nikdy se mě mamka nezeptala, jestli mě něco trápí, jestli nemám s něčím problém. A sama jsem jí nikdy nic neřekla. Nezajímalo, že bych se chtěla začít učit na klavír, nezajímalo ji, že bych chtěla chodit do plavání. Nikoho to nezajímalo. Tak jsem začala číst. Četla jsem pořád. O přestávkách, doma, každou volnou chvíli a dokonce i když někam šla.

Ostatní se mi začínali posmívat. Kvůli mému zájmu o knihu, kvůli mému vzhledu. Nikdy jsem nepatřila mezi ty hezký. Vždycky jsem byla ta hnusná s kterou se nikdo nebaví. Ta co je na spodku společnosti a bavit se s ní je ostuda. Začalo mě to štvát. Tak jsem byla hnusná a co jako? Ale nikdy jsem nic neřekla. Nechala jsem se čtyři roky šikanovat od spolužáku a nikomu to nevadilo. Nikdo se mě nikdy nezastal.

Začala jsem se nenávidět. Nenáviděla jsem svoje tělo. Nemohla jsem se na sebe podívat do zrcadla. Pohled na moje tělo mě zalilo pocitem viny, zlosti a strachu. A tak jsem si začala ubližovat. Prvně jsem se řezala do žili. Prvně jsem si řezala jen jednu žílu a dívala se na jeden pramínek krve. Cítila jsem, jak s tím pramínkem odchází i část mé zlosti. Jak se pomalu uvolňuji a nevnímám okolí. Ale ono se to postupně zhoršovalo. Řezala jsem se do noh i ruk. Viděla jsem, jak mi denně odtékají z těla litry krve a nic jsem s tím nedělala. Věděla jsem, že bych se měla jít nejspíš léčit. Že by mi někdo dokázal pomoci, ale já se utápěla ve svých pocitech. Nikoho jsem k sobě nepouštěla a tak mi nikdo nemohl pomoct odstranit tu mlhu, která mi zamlžovala mozek. A tak jsem si ubližovala dál. Podpalovala jsem se a řezala.

Samozřejmě muselo dojít k tomu, že jsem měla málo krve a sekla jsem sebou. Převezli mě do nemocnice a dali mi transfúze. Bránila jsem se, protože jsem chtěla, aby krev mé tělo opouštěla a ne aby mi ji ještě přidávali. Museli mě uspat a dávat mi sedativa. Několik měsíců jsem byla mimo. Nechodila jsem do školy, nechodila jsem ven, nic. Seděla jsem doma, brala prášky a celý den koukala do zdi. Taky jsem musela jezdit do nemocnice za mým psychiatrem. Když viděli mé ruce a nohy zhrozili se. Musela jsem se okamžitě léčit, proto jsem brala všechny ty prášky. Abych nebyla schopná si ubližovat.
Hodiny a hodiny jsem strávila sezením s mým doktorem, s kterým jsem si musela povídat o všem možným. Přes kamarády, spolužáky až k mé rodině a mým problému. Jenže já nespolupracovala. Mlčela jsem, nebo jsem jen němě přikyvovala. Strávila jsem další půl roku pod dohledem a pod prášky, ale nic neměnilo. Nemohli mi pomoct.

Ale jednoho dne se ve mě něco zlomilo. Možná to bylo kvůli tomu, že jsem v televizi viděla pořad o lidech jako jsem já, nebo jsem jen nedokázala dál snášet ten tlak. Otevřela jsem se doktorům. A ti mi pomáhali. Dokázali mě uzdravit a přidat mi sebevědomí, které mi tak dlouho chybělo. Už jsem nepotřebovala ubližovat si. Užívala jsem si života a myslela jsem si, že konečně bude všechno v pořádku. Že si dodělám školu potom půjdu pracovat a potom umřu. Myslela jsem si, že umřu až tak v padesáti nejdřív. Myslela jsem že všechno bude v pořádku. Jak naivní.

Ale ono se to zase zvrtlo. Můj život byl jako horská dráha, jednou jsi nahoře, jednou dole. Při jednom preventivním vyšetření v nemocnici mi přišli na nádor v hlavě. Měla jsem jen malou šanci na přežití. Nádor mi tlačil na důležitý věci v mozku. Musela jsem na okamžitou operaci u které jsem mohla umřít. Ale já měla štěstí. Tedy jestli se tomu dá říkat štěstí. Teď bych byla mnohem radši, kdybych na tom nemocničním lehátku umřela, měla bych to všechno o tolik jednoduší. Ale já přežila. A rychle jsem se uzdravovala. Dva roky chemoterapie uběhli bez větších komplikacích a já byla zdravá. Konečně. Konečně jsem si dodělala střední školu a šla pracovat. Ale štěstí u mě nevydrželo dlouho.

Za nedlouho jsem potkala úžasného chlapa. Byla to láska na první pohled a oba jsem cítili, že to není náhoda. Že jsem spojeni osudem. A tak netrvala dlouho a já otěhotněla. Bylo to nečekané. Já brala antikoncepci a on si dával pozor. Po zjištění, že čekám dítě, jsem se psychicky zhroutila. Nemohla jsem strávit, že ze mě bude matka, to prostě nešlo. Proto jsem udělala velkou chybu. Nevím, jestli největší, ale velká byla. Šla jsem na potrat. Dítě mi bylo odebráno a já mohla v pohodě žít dál. Jenže. Jenže můj přítel se kvůli tomu strašně naštvat, zmlátil mě a potom
utekl se všemi mými penězi. A mě se zase hroutil svět. Neměla jsem nic. A tak jsem si zase začala ubližovat. Teď už jsem byla dospělá, takže jsem si dávala pozor, aby se mi nich nestalo, nebo aby na to nikdo nedošel. Půl roku uběhlo jako nic a byla tu další katastrofa. Vrátila se mi rakovina. Na tohle jsem už fakt neměla.

A tak tu stojím a přemýšlím nad mým katastrofálním životem. Vždycky jsem si myslela, že budu průměrný občan, které se nemůže nic stát. Katastrofy se přece stávaly někomu jinému. Jak naivní a blbý. Já byla blbá. Teď tu stojím a čekám na vlak. Vlak, který ukončí můj život. Můj život nekončících pohrom a trablů. Já už neměla sílu.

V dáli jsem uslyšela vlak. Blížil se ke mě a já už neměla čas si něco rozmýšlet. Chtěla jsem umřít. Chtěla jsem se přenést přes všechno tohle a doufat, že tam někde mě čeká něco lepšího. Něco hezčího a příjemnějšího. Ani jsem se neuvědomovala, jestli to bolelo. Jednu chvíli jsem svištěla vzduchem a slyšela jsem troubení vlaku a v druhé nic. Temnota a nic. Tak takhle skončil můj život. Super.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mentoska :3* Mentoska :3* | 25. května 2013 v 15:19 | Reagovat

Skvělý.... :) Vlak je náš! :-D Jinak když tohle budeš chtít udělat tak čekej na mě.... :D

2 Renda♥ Renda♥ | Web | 25. května 2013 v 15:52 | Reagovat

je senza jinak páni to muselo dlouho travt než jsi to napsala :-D

3 Verča Verča | Web | 25. května 2013 v 21:32 | Reagovat

Spam povol prosím... ;-)

4 Sajmon Sajmon | Web | 26. května 2013 v 7:14 | Reagovat

Moc pěkné- souhlasím s Rendou- muselo ti trvat hodně času než si to napsala ;)

5 *Evush* *Evush* | Web | 26. května 2013 v 11:02 | Reagovat

Chudák dievča :((  Keď som to čítala, normálne ma striasalo a tisli sa mi slzy do očí :/ Ale ja som hrozne citlivá, no :)  
Každý vie, že ľudia sú hnusní, ale až tak?
Brr :( A štve ma tá rakovina, hrozne ma štve...!

6 *KiSa* *KiSa* | Web | 26. května 2013 v 14:33 | Reagovat

Omo ... úplne som sa pri tom rozplakala T-T veľmi smutný príbeh a najhoršie je, že takí ľudia naozaj sú a také situácie sa stávajú :( ale naozaj si to veľmi pekne napísala :D klobúk dolu ... :D a neznášam rakovinu - taká odporná choroba čisté svinstvo ... kiežby neexistovala :( život by bol ľahší :D D.O.K.O.N.A.L.É :D

7 Sherly Sherly | Web | 26. května 2013 v 16:01 | Reagovat

Nádhera. Chvíli mě trvalo se vzpamatovat, z tvého díla jsem byla cvilku na větvi. Moc pěkné.

8 Lory Lory | Web | 26. května 2013 v 18:45 | Reagovat

No páni... nemam slov :-D

9 kačaba kačaba | E-mail | Web | 26. května 2013 v 19:11 | Reagovat

ouu, takovej dlouhej článek.. ale bylo to tak zajímavý, že to člověk musí dočíst do konce.:) pěkný..:)a hodně smutný

10 Mystic lady Mystic lady | 26. května 2013 v 19:14 | Reagovat

Pokaždé když podobný příběh čtu, sleduji v tv nebo i znám někoho s podbným osudem vzbuzuje to ve mně respekt, stejně tak i tady. Krásné, smutné, reálné...

11 Vicky Vicky | 26. května 2013 v 20:38 | Reagovat

krásný a smutný... a bohužel realistický :(

12 Berry Lettyen's Berry Lettyen's | Web | 26. května 2013 v 23:35 | Reagovat

Wow, ten konec :D dokonalý :D

13 Angela Angela | E-mail | Web | 27. května 2013 v 17:06 | Reagovat

Och... je to nádhera! Skvěle jsi to napsala, je to sice smutné, ale myslím, že to je zatím tvůj úplně nejpovedenější příběh, příběh z reality... :-) Úplně mě dostal ten konec. :D

14 tomato tomato | E-mail | Web | 2. června 2013 v 19:09 | Reagovat

Krásné, ráda čtu tvé povídky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama