Významní- Kapitola 7

13. února 2013 v 15:34 |  Významní
Ahoj, konečně jsem se dokopala napsat tuhle kapitolu. Není tam žádná zápletka, je to spíše seznámení s okolnostmi. Doufám, že to nikomu nevadí. Kapitolka není moc dlouhá, ale slibuji, že vám to příště vynahradím. Vanessa se znenadání ocitá v nebezpečí z kterého neví jak se dostat. Takže to zase zbude na mě. Samozřejmě. No nic. Užijte si tuhle kapitolu a doufám, že se vám bude aspoň trochu líbit.
Významní
Kapitola 7
pohled: Vanessa

Vzbudila jsem se do jasně osvětlené místnosti. Ležela jsem ve velké manželské posteli a naproti mě se nacházelo velké francouzské okno. Zvedla jsem se a šla jsem se podívat z okna. Měla jsem neuvěřitelný výhled. všude se rozprostírala obrovská zahrada s květinami, ovocnými stromy a byla tam i fontánka. Byla to nádhera. Nechtělo se mi od toho okna odcházet, ale nevěděla jsem kde jsem a co se semnou bude dít. Vedle postele byl noční stolek a na něm sklenička s vodou. Uvědomila jsem si, že mám strašnou žízeň a celou skleničku jsem vypila.


Teprve teď jsem si uvědomila, co o mám na sobě. Měla jsem noční košili, která stoprocentně nebyla moje. Kde mám sakra svoje věci? Rozhlédla jsem se po pokoji, ale nikde jsem je neviděla. Doprčic. Teď budu muset vyjít z pokoje v noční košili. Tahle myšlenka se mi vůbec nelíbila.

Potřebovala jsem zjistit, kdo je v domě. Možná... Hlavou mi bleskl geniální nápad. Sedla jsem si na postel a poslouchala jsem myšlenky lidí v domě.

"Kde mám svoji panenku?", " Co mám zase uvařit k obědu?" , "Já chci svého medvídka", " Já tu holku jednou přerazím, takovýhle nepořádek!" , "Já to neudělala schválně, hledám medvídka".

Z těchto útržků myšlenek, si myslím, že v domě je malá holčička a její maminka. Ale určitě vím, že momentálně jsou tu jen dvě osoby.
Zhluboka jsem se nadechla a vyšla jsem z pokoje. Byla jsem na chodbě a úplně na konci byli schody dolů. Šla jsem tedy ke schodům a divila jsem se, proč tu mají tolik pokojů. Na zdech vyseli obrazy, které vypadali, jako by mě pozorovali. Přejel mi mráz po zádech. Zrychlila jsem krok. Sešla jsem ze schodů a zůstala jsem koukat s otevřenou pusou.

Byla jsem nejspíš v obývacím pokoji. Ale takovýhle jsem ještě v životě neviděla. Pokoj byl Velký asi jako celý naše dolní patro. Jedna stěna byla celé skleněná. Viděla jsem z ní zahradu a odtud byla ještě hezčí. V prostředku byla bílá pohovka a ještě nějaký nábytek. Ostatní stěny byli ze světlého dřeva, takže místnost ještě zvětšovali. Na stěnách vyseli různé africké sošky a masky. Byla to nádhera. Tady bych dokázala bydlet.

Byli tam dveře, které zabočovali napravo. To byla kuchyně. Zase tam byla prosklená stěna. Strašně se mi to líbilo. Byl tam velký stůl pro osm lidí. Velká pracovní linka. Taková ta, co chtějí všechny maminky. Ale nikdo tady nebyl. To bylo divné. Zamyslela jsem se, ale myšlenky jsem pořád slyšela.
,, Tak už si vzhůru?"
Rychle jsem se otočila a uviděla jsem malou holčičku. Ulehčeně jsem si oddychla.
,, Ano. Je doma někdo dospělý?" zeptala jsem se holčičky. Přece se nebudu vyptávat čtyřleté holčičky kde jsem. Co by si asi myslela.
,, Ano, tatínek je na zahradě." odpověděla dětským hláskem. Doběhla zamnou, chytila mě za ruku a už mě táhla do zahrady. Po cestě jsem se dozvěděla, že se jmenuje Melanie. Je jí šest roků a už chodí do školky. Bylo hezké si chvíli povídat s malým dítětem, které je úplně bez starostí.

Na konci zahrady se nacházela obrovská terasa. Byl tam stolek židle, houpací síť, dokonce i gril. Na židli seděl muž. Nejspíš to byl Melanin tatínek.
,, Dobrý den, jsem Vanessa. Omlouvám se vám, jestli jsem vám způsobila nějaký potíže. Neměla jsem to v úmyslu." Vyhrkla jsem hned na začátek.
Muž se na mě usmál. Měl veselý a hezký úsměv a v očích mu hráli čertíci. Vypadal důvěry hodně, ale stejně si dát radši pozor. Nesmím nikomu věřit.
,, Ahoj, já jsem Andre a žádné potíže jsi mi nezpůsobila. Neboj. Ale asi by jsme si měli popovídat, co se vám stalo a kam míříte." odpovídá zvesela.
,, Ráda bych vám pověděla co se mi stalo, ale sama to nevím. A cíli své cesty vám nic říct nesmím. Je to přísně tajné." odpovídám rychle. Hlavně mu nesmím nic říct.

Muž mi pokynul rukou ať si sednu vedle něho. Chvíli jsme si ještě povídali a nakonec jsem se ho zeptala kde mám věci.
,, Tvoje věci jsem si dovolil vyprat a pověsit. Odpoledne by měli být suché. Dám ti poslat jiné do tvého pokoje. Byl bych moc rád, kdybys tu ještě pár dní zůstala. Určitě potřebuješ doplnit síly na cestu."

Síly jsem opravdu doplnit potřebovala, ale zase potřebuji abych se co nejrychleji vydala hledat své sourozence. Co bude lepší? Ale zase když si dva dny odpočinu, určitě se nic hrozného nestane.

,, Tak jo, ráda tady chvíli pobudu. Aspoň vám budu moct s něčím pomoct." odpověděla jsem s úsměvem.
Ještě chvíli jsem si s s ním povídala, ale potom jsem šla zpátky do svého pokoje.

V pokoji jsem si lehla na postel a snažila jsem se usnou. Ale v hlavě jsem měla strašný zmatek. Kdo byl ten muž? Zabila jsem ho? Doufám, že ne. Doufám, že jsem ho třeba jen nějak zranila nebo něco podobného. A jak mě tihle lidé našli? Nemyslím si, že by byli ze stejného místa kde jsem omdlela. Tady to vypadá úplně jinak. Tady bylo tolik světla, sluníčka. Bylo to tu prostě krásné. A to je další problém. Co když je tohle další past? Nechápu sice jaká, ale stejně by mohla být. Trochu si odpočinu a potom hned vyrazím na cestu. Nesmím se moc dlouho zdržovat na jednom místě. S tímto vědomím jsem usnula.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 tomato tomato | 13. února 2013 v 18:37 | Reagovat

Teď,když mám čas..jsem si přečetla skoro všechny kapitoli...je to velmi velmi zajímavé..pokračuj

2 Kenzoo- Kenzoo- | Web | 13. února 2013 v 19:12 | Reagovat

opět je to moc povedený :)

3 TeSs TeSs | Web | 13. února 2013 v 19:26 | Reagovat

Krásnýý :)

4 kačaba kačaba | E-mail | Web | 13. února 2013 v 22:11 | Reagovat

tahle kapitola byla napínavá.. hrozně jsem se chtěla dozvědět kde vlastně je..:D doufám, že další kapitola bude brzy..:)

5 kačaba kačaba | E-mail | Web | 14. února 2013 v 16:21 | Reagovat

podle mě to není žádné zdobítko..:) myslím si že je to obyčejné pero, které si namáčíš do laku a tím to zdobíš..:)

6 Ana "Knihofil18" Syringa Ana "Knihofil18" Syringa | Web | 15. února 2013 v 8:16 | Reagovat

Tá malá Melanie bola zlatá!^^ Naozaj mám rada deti v poviedkach.
Jáj, som rada, že sa Vanesse nič vážne nestalo a že je (snáď) u dobrých ľudí. :) Niekedy malá pomoc vážne pomôže.
Krásna časť príbehu, ktorý som si obľúbila. :)

7 Angela Angela | E-mail | Web | 15. února 2013 v 13:49 | Reagovat

Tuto povídku čtu poprvé a hodně se mi líbí! :-) Hned jak budu mít čas přečtu si i předešlé kapitoly... :D

8 m-ruselova m-ruselova | Web | 15. února 2013 v 15:53 | Reagovat

Páni, tuto povídku jsem ještě nečetla, ale tato kapitola vypadá vážně dobře :) povedené ! :)

9 Mona Mona | Web | 15. února 2013 v 17:14 | Reagovat

Mě se to líbí :D

10 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | 15. února 2013 v 17:23 | Reagovat

Thank you very much :-)

11 Ellien Ellien | Web | 16. února 2013 v 13:51 | Reagovat

Moc pěkné :-) Jsem ráda že v této povídce pokračuješ protože je VÝZNAMNÁ :-)  :-)

12 Jane Jane | Web | 16. února 2013 v 17:26 | Reagovat

supéér kapitolka, i celý příběh!

13 ooonikiooo ooonikiooo | 16. února 2013 v 21:59 | Reagovat

hezký:)

14 tina tina | Web | 17. února 2013 v 9:35 | Reagovat

Tá poviedka je pekná :)

15 jane jane | Web | 17. února 2013 v 10:08 | Reagovat

[14]: že jo? Je super :)

16 Verča Verča | Web | 17. února 2013 v 13:09 | Reagovat

Ahoj.
Chci tě informovat že mám už KONEC POZASTAVENÝ BLOGU. ;-)

17 weilyn weilyn | Web | 17. února 2013 v 18:04 | Reagovat

Ve středu mažu blog, takže si mne můžeš odebrat z Affs.

18 Kisa a Zuzuľa Kisa a Zuzuľa | Web | 17. února 2013 v 20:32 | Reagovat

Ahój... prosím prečítaj dôležité http://swaggie-style.blog.cz/1302/comeback

19 me-a-n-d-you me-a-n-d-you | Web | 18. února 2013 v 14:53 | Reagovat

Další skvělá kapča ! :) A hodně napínavá!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama